Za úspěch se považuje, když, jako naposledy v Ženevě, zástupci jednotlivých stran přijedou na mírová jednání, neopustí je předčasně a dají najevo ochotu pokračovat v dalších rozhovorech.

Každý trvá na svých požadavcích, i když se všichni shodnou, že krizi je nutno řešit politicky. Nikdo však není ochoten ustoupit ani o píď. Mohou si to dovolit. Většina zúčastněných skupin totiž za sebou má nějakého spojence zvenčí, který má sám zájem ovlivnit dění v Sýrii, jak by se jemu hodilo, a tak jim poskytuje podporu.

Své zájmy v Sýrii prosazuje Rusko, které podporuje syrského prezidenta Bašára Asada stejně jako Írán a libanonský Hizballáh. Rusku jde o přístup ke Středozemnímu moři, zatímco Hizballáhu a Íránu o podporu šíitských souvěrců a omezení nástupu sunnitů. Ti mají naopak podporu Kataru, Spojených arabských emirátů a hlavně vahábistické Saúdské Arábie, protože se bojí šíitské expanze řízené Teheránem.

Svou kartu hraje Turecko, které taky podporuje sunnity, takže dlouho nezasahovalo, čehož využívaly teroristické sunnitské organizace Fronta an-Nusra a Islámský stát. V poslední době ale Ankaře jde hlavně o to, zamezit posilování Kurdů, kteří jsou jednou z hlavních sil v boji proti Islámskému státu, neboť se bojí vlastních separatistických Kurdů. Dost důvodů, aby situace zůstala zamrzlá.

Jediným světlým bodem je oslabování Islámského státu, jehož území se zmenšuje. Letos ztratil al-Báb i Palmýru a postupně se utahuje i smyčka okolo hlavního města chalífátu Rakky.

Konce Islámského státu nelze litovat, slibovat si od jeho pádu nějakou změnu v konfliktu je však marné. Naopak, jeho pád ještě prohloubí spory mezi jednotlivými hráči zvenčí, protože tu už nebude společný sjednocující nepřítel.

Po jeho pádu se prudce rozhoří boje mezi jednotlivými skupinami, které se budou snažit urvat co největší kus území chalífátu a upevnit tak své pozice. Za dané situace nebudou bojovníci poraženého Islámského státu lovnou zvěří pronásledovanou kvůli svým zločinům, hon na ně budou pořádat verbíři sunnitských milic, které budou chtít posílit před dalšími boji, kdy syrský konflikt vstoupí do další fáze.

Už nyní Turky podporovaná svobodná syrská armáda opakovaně hrozí útoky na Manbidž, který drží Syrské demokratické síly, jejichž jádrem jsou kurdské milice YPG, které Turecko považuje za teroristické. Hrozba byla odvrácena, protože Spojené státy daly jasně najevo, že nedovolí ohrozit operaci proti Rakce. Po jejím pádu však mohou Turci pokus zopakovat v naději, že už jim to projde, ačkoli Kurdy už podporuje také Moskva, která se je snaží navzdory odporu Turecka přizvat na mírové rozhovory. USA zase nebudou chtít nechat Sýrii Putinovi a Íránu.

Sýrie bude dál válečným polem. Pořád tam budou působit radikálové a teroristé všeho druhu, kterým se v chaosu dobře daří. Návrat syrských uprchlíků bude nadále nereálný. A může to trvat dlouho. Velmi dlouho. Libanonská občanská válka trvala patnáct a půl roku.