KOMENTÁŘ: Premiér Zemanovi Srpa neodkýval a dobře udělal - Thomas Kulidakis

Premiérovi Sobotkovi muselo být dopředu jasné, že jeho krok vyvolá odvetu Hradu. Politická jistě přijde, slovní už přišla. Hradní mluvčí Ovčáček je jako správný státní úředník věrný svému pánovi Zemanovi. A tak se okamžitě pohoršil nad premiérovou opovážlivostí vzdorovat prezidentovi.

Jeho krok označil jako chucpe. [celá zpráva] Toto slovo původu hebrejského je možné v této konotaci vyložit jako nehoráznou a opovážlivou drzost. Je zřejmé, proč tak hradní vykladač reality reagoval. Současný prezident se totiž snaží, seč mu síly stačí, vykládat si ústavu po svém a překračovat své především ceremoniální pravomoci. Třeba v zahraniční politice. S argumentací, že byl přímo zvolen o něco větší polovinou z šedesáti procent oprávněných voličů, kteří se dostavili k volbám.

Jenže v tom má smůlu. Česká republika je parlamentní demokracie a ústava platí. Protože prezident není z výkonu své funkce právně odpovědný, ale také nemá pravomoci despoty, někdo za něj odpovídat musí. A to je vláda, respektive její premiér. Většina z několika málo práv, které prezident má, včetně jmenování a odvolání jednoho z devíti členů Etické komise, podléhá spolupodpisu právě předsedy vlády. Ostatně je to šéf výkonné moci, která má na rozdíl od prezidenta v popisu práce určovat domácí a zahraniční politiku země.

Premiér má plné právo odmítnout a nepodepsat. Když nesouhlasí, nemusí ani nic zdůvodňovat. Nejen proto, že mu to umožňuje ústava. Ale také proto, že pokud by se dotyčný ukázal z jakéhokoliv důvodu nesprávnou osobou, odpovědnost by dopadla na Sobotku. To, že v zájmu klidného politického přežití šli dříve premiéři prezidentům na ruku, není argument hodný následování.

Vždyť vzpomeňme na bývalého předsedu vlády za ODS Petra Nečase. Podepsal tehdejší hlavě státu Václavu Klausovi kontroverzní amnestii. Nečas se pak vymlouval, že mu nic jiného nezbývalo. Zbývalo. Mohl se svobodně rozhodnout podle svého svědomí a citu pro morálku. Sobotka tak učinil. A rozhodl se svůj nesouhlas veřejně odůvodnit, i když to není jeho povinnost. Dozvěděli jsme se tedy, že Karel Srp „podle veřejně dostupných informací dlouhodobě a opakovaně donášel Státní bezpečnosti“.

Tvrdí to historici z Ústavu pro studium totalitních režimů. A nejen oni. I současná Etická komise se postavila proti jmenování Karla Srpa. Pro jeho vroubky z minulosti, na které dodnes poukazují i jeho tehdejší přátelé, na které měl donášet pod krycím jménem „hudebník“. Následně se měl stát nepohodlným a nakonec byl i komunisty odsouzen. V roce 1999 obdržel pozitivní lustrační osvědčení.

Následně dosáhl rozhodnutí Městského soudu v Praze, že byl veden ve svazcích STB neoprávněně. Podkladem rozhodnutí soudu bylo, že jeho spis se zachoval pouze v kopii, nikoliv v originále. Tudíž grafologický rozbor jeho podpisu nebyl možný, byť spis je čitelný. Tolik popis peripetií části života člověka jménem Karel Srp.

Etická komise má za úkol rozhodovat v případě pochybností a rozporů u jednotlivých případů, kdo byl a kdo nebyl členem třetího odboje proti bývalému režimu. Je proto naprosto nepatřičné, aby členem této komise byl někdo, kdo sám vzbuzuje rozpory a pochyby.

„Ubohost“ nazval Sobotkovo rozhodnutí nepodepsat prezident Zeman. [celá zpráva] To se ale mýlí. Ubohé je chtít jmenovat do takové funkce člověka vzbuzujícího tolik otázek jako Karel Srp. A to nejen v očích těch, kteří si dobu před rokem 1989 prožili v letech dospělých. Také v očích generace nové.

Jako by nestačili všichni ti, kteří prosperovali za doby minulé a po roce 89 využili peníze, kontakty a informace k prosperitě ještě větší. V případě pana Srpa platí, že tento osobní přítel pana prezidenta, který ho podporoval v předvolební kampani, platí za politickou neslušnost, že jeho jméno uveřejnil Zeman dřív, než měl jistý Sobotkův souhlas. Za minulého režimu donášel kdekdo, o tom žádná. A těžko teď soudit. Ale tito lidé se snad alespoň necpou do Etické komise, to dá přece rozum.