Především že expanzivní globální korporace a banky jsou silnější než malé národní státy a tyto dravce nutno usměrnit mezinárodními pravidly, jinak by si konkurenční státy navzájem škodily. Mezinárodní instituce (EU, Světová obchodní organizace, OSN a další) jsou společným více méně racionálním výtvorem států, jež pod tlakem moderní technologie a fluidního globálního trhu usilují situaci zvládnout čili integrovat do společných pravidel.

ČTĚTE TAKÉ:
KOMENTÁŘ: Národní stát v éře globalizace - Jiří Pehe

A nejde o nějakou kamarilu internacionální elity, tvrdí kritici. Vždyť všechny západní parlamentní strany od konce války nadnárodní organizace budují. Sám popis situace nestačí, třeba znát premisu a hodnocení.

Po katastrofě třicetileté války (1914–45) byli Evropané přímo uhranuti americkou představou jednoty lidstva a Američané poraženou západní Evropu ke spolupráci na budování světa, v němž žádný kolektivní rozdíl nehraje roli, svým způsobem donutili (Marshallův plán). Čili žádná historická předurčenost globalizace jako klima nebo počasí!

Kosmopolitní „oligarchie” ovládající internacionální instituce, tak jako v každé velké organizaci, zvláště té nevolené, vzniká přirozeně a prosazuje ideologii, ze které vznikly, proto pravice i levice hlavního proudu buduje svět jako jediné globální tržiště. Postupné snižování cel umožnilo nadměrný růst nadnárodních obchodních společností a nepochybně jim poskytlo ohromnou moc vynutit si přístup na trhy.

Je však vyšší životní úroveň jedinou hodnotou? Mám naději, že překonat oddělení lidských skupin naštěstí nelze, národní stát je tak jako antická obec jediným zdrojem souručenství občanů, politické legitimity, ústavní, liberální demokracie a svobody. Malé svobodné Athény dokonce porazily perské impérium. Existovaly ohromné civilizace, ale byly to říše generálního otroctví. Abstraktní koncepce jednoty světa buduje impérium.

Nepochybně svobodnější světový obchod vytáhl z bídy snad dvě tři miliardy lidí (někteří by se jinak nedožili dospělosti) a jejich zvýšená kupní síla pomohla i Západu. Ovšem nestejně. Globální trh zničil celá odvětví tradičního průmyslu a „export práce” do zemí nízkých mezd zlikvidoval mnohé služby (telefonní, účetnické). Ideologové jednoty lidstva neuznávají kulturní rozdíly mezi národy a otevřeli Západ masové imigraci, proti níž se dnes pod vlajkou národa bouří nový proletariát. Arogance světoobčanů považuje světovou migraci za ideál, člověka za zboží, import export pracovního trhu, jenž snižuje mzdy a zvyšuje zisk, existenci států za trestuhodný omyl. Připravuje tak chudé národy o jejich ambitnější občany, o lidský kapitál, o budoucnost. Kapitalismus je svou podstatou internacionální, ale teprve ve světě nadnárodních správců globalizace se vykořisťovaná emigrace nekvalifikovaných propaguje jako vysvobození z chudoby. Evropská unie dokonce z „volného pohybu za prací”, vedle kapitálu, zboží a služeb, učinila princip svaté svobody. Podporuje tak dislokaci miliónů lidí, kteří se stěhují tam, kde je velký byznys potřebuje, nikoli společnou solidaritu, jež by umožnila, aby se průmysl a firmy stěhovaly za nimi. Z takové politiky těží samozřejmě bohatí, kteří si mohou za pakatel pořídit pečovatelku, chůvu, kuchařku, uklízečku či instalatéra. Začíná střet společenských tříd.

Nevěřím, že by si národní demokratické státy nedokázaly mezi sebou vyjednat takové podmínky, jež odpovídají jejich potřebám i kulturní tradici. Nevěřím, že by vznikl větší chaos, než máme dnes.