Tak či onak tím vládě Mattea Renziho vyjádřili naprostou nedůvěru. Itálie se zmítá v dlouhodobé hospodářské, bankovní a rozpočtové krizi (státní dluh 131 procent HDP), v Evropě po Řecku nejvyšší, a stejně jako tam východisko je v nedohlednu.

Nová pravidla eurozóny vyžadují, aby soukromí věřitelé i akcionáři odnesli bankovní ztrátu jako první před poskytnutou záchranou z peněz daňových poplatníků, což by vedlo ke krachu tisíce menších a malých podnikatelů a dále destabilizovalo italskou střední vrstvu.

Je jen otázka času, jak se upadající hospodářství s nezaměstnaností 12,5 procenta (z toho 40 procent mladých) projeví politicky. Za předpokladu, že se po prohraném plebiscitu a pádu vlády parlament shodne s prezidentem na úřednické mezivládě, tak by zřejmě příští volby (v roce 2018) vyhrálo protestní hnutí Pěti hvězd a vyhlásilo plebiscit za zrušení eura.

Má pravdu, ať už je příslovečná korupce, mafiánství, byzantská byrokracie a zabetonovaný pracovní trh jakkoli vinen, bez tuhého krunýře nadhodnocené měny si Itálie vždy poradila devalvací.

Okamžitě od vstupu do eurozóny v roce 1999, dlouho před úvěrovou a rozpočtovou krizí v roce 2008, se její hospodářský růst zastavil a počal pomalu klesat. Eurem vlastně krize EU začala. Nejen Británie nemohla být nikdy z historických důvodů členem prohlubující se Unie s plánovanou budoucí jednotnou fiskální vládou, ale i tato koncepce se ukázala jako naprosto utopická.

Unie se potácí od krize ke krizi, protože severní státy nechtějí garantovat bankovní unii, žádná finanční solidarita neexistuje. Kdo by si chtěl v Německu snižovat svou životní úroveň kvůli nějaké Monte Dei Paschi Di Siena? Je to, jako kdyby v případě krachu banky v Brně český stát rozhodl, že banku z dluhů vykoupí sami Brňané.

A tak se bude flikovat dál, unijní pravidla porušovat a stále měnit, půjčovat na záporný úrok, občany obelhávat, že se vše řeší a časem vyřeší. A ekonomický i politický rozkol mezi jihem a severem se bude dál prohlubovat.

Podivná na celém tom neštěstí je jedna věc. Jak se mohli někteří zakladatelé společné měny domnívat, že každá krize povede k další nezbytné integraci Spojených států evropských!

Milióny slov už byly vyplýtvány praktikanty chmurné vědy, proč náklady na udržení eura budou od krize ke krizi stále růst a černou díru v eurovalu jednou všichni zaplatí. Nic nepomáhá, euro je základ EU. Nejen německá kancléřka se domnívá, že s rozpuštěním společné měny by se zhroutila i Unie.

A tak se bude pokračovat až do hořkého konce, kdy se prostí lidé konečně vzbouří. Zatím mají své eurobankovky moc rádi, tak jako mají rádi své peníze, přestože jim stále ubývají.