Působí to podivně, jenomže v komplikovaném konfliktu v Sýrii a Iráku neplatí ani ono známé „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel”. I spojenec může být nepřítel, jak ukazuje postoj Turecka k YPG. Spojenectví se často uzavírají ad hoc podle toho, co zrovna v danou chvíli té které skupině může přinést výhody. Mnohdy proto není jasné, kdo jde s kým. Syrští vzbouřenci milici YPG považují za prodlouženou ruku Bašára Asada, zatímco Damašek od ní dává ruce pryč, protože v ní vidí radikály a separatisty. Vyzdvihuje proti ní Kurdy spolupracující s režimem.

Letos se proti milicím YPG začalo tvrdě vymezovat i Turecko, protože představují ozbrojené křídlo kurdské syrské Sjednocené demokratické strany (PYD). Ta má blízko k turecké Kurdské straně pracujících (PKK), která je označena za teroristickou nejen v Turecku, ale i v EU a USA a Ankara proti ní vede od loňského léta válku. Kvůli vazbám PKK a PYD Turecko označuje YPG také za teroristické uskupení a opakovaně útočilo na pozice YPG při tureckých hranicích. Poprvé na ně turecké tanky pálily loni v létě, když se kurdská milice pokoušela postoupit dále k západu a významně rozšířit území pod svou kontrolou. To se Ankaře nelíbilo, i když území od Džarábulusu po Afrín tehdy ovládal Islámský stát.

Letos v létě byl střet vážnější, protože Turecku vadilo, že milice YPG osvobodila syrský Manbidž na západním břehu Eufratu, a požadovalo stažení milic za řeku. Nyní zase Ankaře vadí, že kurdské jednotky jsou hlavní silou, která útočí na metropoli Islámského státu Rakku a chce, aby operaci podnikli syrští Arabové. Američtí vojáci však při operacích proti Rakce stále doprovázejí bojovníky YPG, i když Turecko bylo na jaře pobouřeno, že američtí vojáci měli na svých amerických uniformách znak „teroristické organizace“ YPG.

Ankara sice kurdské jednotky opakovaně ostřelovala, ale dosud nechávala na pokoji zahraniční bojovníky, kteří přicházeli pomoci YPG a nebránila ani tomu, aby dostávali zbraně. I když jsou pryč doby z přelomu let 2014 a 2015, kdy dovolila přejít přes své území iráckým kurdským jednotkám pešmergů, aby svými těžkými zbraněmi podpořili obránce syrského kurdského města Kobani z YPG, kteří se několik měsíců bránili útokům Islámského státu.

Na straně YPG nepůsobila jen dvojice Čechů, ale také dobrovolníci z dalších zemí, několik jich přišlo z Británie, z nichž jeden dokonce padl. Všichni samozřejmě přecházeli přes Turecko. Také list Daily Sabah, který o zadržení Markéty Všelichové a Miroslava Farkase informoval, uvedl, že šlo o první akci proti zahraničním bojovníkům YPG na tureckém území. Ani Turecko přitom nikdy YPG neobvinilo, že by na jeho území milice podnikly atentát, jak to činí PKK.

Podrobnosti o případu nejsou zatím známé, takže není jasné, co vlastně dvojice udělala. I turecká média ale uvádějí, že je obvinila za členství v teroristické organizaci a že pro YPG sháněla zbraně a verbovala další bojovníky. O tom, že by mínili podniknout něco proti Turecku, zatím nepadlo ani slovo.

Působení Všelichové bylo na hraně a možná i za hranou, což i sama v některých rozhovorech přiznávala, pokud ale byla její aktivita zaměřena čistě na oblast Sýrie, kde milice bojují proti společnému nepříteli, pak měl být postoj Turecka jiný. Jestliže byli zadrženi na hraničním přechodu, mohli je jednoduše do Turecka nepustit. Pokud je zadrželi, mohli jim dát vysokou pokutu, vyhostit a zakázat jim na pět nebo deset let vstup do země, jenomže Turci rádi ukazují svaly. Když loni přeletěl ruský bombardér přes výběžek tureckého území, nad kterým byl jen pár sekund, okamžitě ho sestřelili.

I v USA vědí, že Turecko, které má v rámci NATO druhou nejsilnější armádu, se více bojí Kurdů, kteří jsou největším národem bez svého státu, než Islámského státu a soustřeďuje se na boj proti nim, protože kurdští separatisté ohrožují integritu země. V alianční centrále v Bruselu si vrabci cvrlikají, že boj proti PKK, s nimiž po letech uzavřelo Turecko příměří, zahájil loni v létě turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, aby v předčasných volbách odčinil porážku své strany AKP, což se mu povedlo.

Samozřejmě, že nemůžeme s Tureckem přestat komunikovat a dát mu najevo, co si o něm myslíme, protože je to lokální mocnost a důležitý partner, i když po neúspěšném puči provádí tvrdé čistky, které postihly desetitisíce lidí. Dohoda o migraci je sice sporná, ale přesto snížila počet uprchlíků utíkajících z Blízkého východu balkánskou cestou do EU. To nic ale nemění na tom, že Turecko je spojenec za všechny drobné a je nutné si na něj dávat pozor. Rozhodně by se mělo dobře zvážit, zda by mělo za těchto okolností získat slíbený bezvízový styk, o vstupu do EU ani nemluvě.