Článek
Během výročí sametové revoluce se ale opět demonstrovalo hlavně přímo i nepřímo buď proti Zemanovi, nebo za něj. A do jisté míry není divu, protože Zeman sám k rozdělení společnosti aktivně přispívá. Je to součást jeho politiky, na jejímž nejbližším horizontu leží plány na znovuzvolení.
Navíc proti Zemanovi a za Zemana se demonstruje snadno. Říká občas provokativní věci, neváhá hrát na struny xenofobie, uráží svoje oponenty a vyznamenává svoje podporovatele. Zdá se občas, že navzdory svým deklarovaným proevropským postojům by chtěl radši na Východ než na Západ.
Svým způsobem společnost přehledně dělí nikoliv na „kavárnu“ a „obyčejné občany“, jak to sám prezentuje, ale spíše na část postkomunistickou a část „modernější“ – post-postkomunistickou. Ta druhá roste, jak ukázaly letos během výročí v ulicích i větší počty mladých lidí, včetně zaktivizovaných vysokoškolských studentů.
Potíž je v tom, že hlavní výzvou pro českou demokracii bude mnohem spíš výsledek voleb do Poslanecké sněmovny než výsledek voleb prezidentských, jak zaznělo i na nedávném panelu organizovaném Klubem na obranu demokracie. Prezident má koneckonců jen malé pravomoci, jeho role je spíš symbolická.
Na Slovensku mají skvělého prezidenta, kterého by jistě všemi deseti brali všichni, kdo přišli během výročí vyjádřit svoje obavy o směřování české demokracie, které si symbolicky spojují právě s politikou Zemana. Na Slovensku ale mají zároveň nestabilní vládu složenou z levicových populistů, etnických Maďarů a slovenských nacionalistů a v parlamentu tříšť populistů plus čistokrevné fašisty. Ani „havlovský“ Andrej Kiska v roli prezidenta s tím moc nenadělá.
I proto bychom si měli dát velký pozor, abychom nepodlehli klamu, že důležitější pro naše další směřování budou prezidentské volby spíše než ty sněmovní. Na dveře k převzetí moci klepe politik, který sice nemůže soupeřit se Zemanem v počtu skandálních prohlášení (spíš se jen občas do něčeho zamotá, aby se pak „dobrácky“ omluvil nebo korigoval), ale jehož představy o demokratické politice jsou v podstatě jejím hrobem.
Je to politika bez politiky a bez idejí. Stát má být jako rodinná firma. Nejjasnozřivěji upozornil na toto nebezpečí Petr Pithart, když během oslav výročí na Albertově varoval, že ve sněmovních volbách může vyhrát strana, která chce ze státu udělat rodinnou firmu, přičemž v rodinných firmách, jak známo, se nehlasuje.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Rozdělení společnosti, které symbolizuje Zeman a které se také nejvíc projevovalo v ulicích během výročí, tak možná zakrývá, že co ve skutečnosti rozhodne naši budoucnost, je míra voličské sázky na to, že frustrace, které pomáhá generovat i Zeman, vyřeší v čele vlády Spasitel. Nevíme bohužel, kolik z těch, kteří 17. listopadu protestovali proti Zemanovi ve sněmovních volbách, je ochotno si na Spasitele za rok vsadit.