Sice jemně, ale jasně vyzval starý kontinent, aby se urychleně začal efektivně starat o své záležitosti. Jeho výzvy k dokončení projektu evropské integrace se nijak neliší od minulosti. Opět horoval pro „silnou, jednotnou a prosperující Evropskou unii“. Ta má podle něj zaručit prosperitu a bezpečí Evropanů, kteří vzájemné sváry národních států dotáhli až ke dvěma světovým válkám.

V otázce bezpečnosti Obama částečně uklidnil vyděšené evropské politiky, kteří si společně s obyvateli svých zemí vyslechli slova Donalda Trumpa v předvolební kampani. Podle Obamy je závazek Spojených států v Severoatlantické alianci neměnný. Evropu bude zámořská velmoc chránit dál. To ale nic nemění na tom, že by se měly evropské státy přestat zdarma skrývat ve stínu křídel amerického dravce. Výdaje na obranu se musí zvýšit.

Řekl tedy elegantně to, co neomaleně prohlásil i jeho nástupce v Bílém domě. Situace se může kdykoli změnit, a tak je nejlepší spolehnout se na sebe. Pravda je, že bez pořádné a funkční armády žádný celek ve světové konkurenci jen tak neobstojí. V případě Evropy platí, že jednotlivé státy se tak maximálně vyrovnají sobě navzájem, kdežto společně by tvořily jednu z největších a nejmodernějších sil světa. To by se jednalo s jinými světovými hráči jinak, panečku.

Obama si podle svých slov také nevybral náhodou k počátku návštěvy Řecko. Nejdříve zdůraznil, že přijel předat poselství demokratických hodnot „do kolébky demokracie, která inspirovala americké otce zakladatele“. Pak Řeky potěšil svým důrazem na to, že neustálé šetření očividně nikam nevede. Musí se také investovat a dluh smysluplně seškrtat. Je to vyřčení ekonomické reality, protože plán pro Řecko selhal. Všichni to vědí, jen si to někteří nechtějí z vnitropolitických důvodů přiznat. Ale když může být Řecko jedním z pěti států, které i při svých ekonomických potížích dokáže přispívat na obranu to, co v rámci NATO má, není důvod, aby to nedělali jiní, řekl také Obama.

Z hlediska migrační krize podpořil takzvaně solidární státy a zdůraznil, že zátěž nemohou nést jen některé státy. Jako je Řecko, Itálie, Německo nebo Švédsko. Přičemž jejich přístup v otázce běženců vyzdvihl jako příkladný. A v neposlední řadě vyzval k jednotné zahraniční politice. Ale ve všem výše zmíněném se zdá, že padla kosa na kámen. Snaha marná. Stačí se podívat na poslední schůzku ministrů zahraničních věcí, kteří se nedokázali shodnout ani na tom, co všichni vědí. Zdali Turecko svůj vyzývavý přístup přehání, nebo ne.

Jenže čas nemilosrdně ubíhá. Je zřejmé, že ať už bude muset Evropa jednat s Čínou, Ruskem, Trumpem, nebo Tureckem, vnitřní rozdělení jí nijak neprospěje. Ono jí vlastně neprospívá ani teď. A pak se není co divit, že když se jejím občanům nedostává rázných a rychlých řešení, vidí v ní smysl čím dál menší a populisté se radují.