Článek
Což o to, některé projevy politické korektnosti na Západě se možná staly kontraproduktivními a je legitimní o nich vést debatu, jakkoliv lze pochybovat o tom, že produktivní debatu zažehne svojí neurvalostí a urážkami Donald Trump. Jeho vystupování spíše zažehne vlnu odporu, což už vidíme ve velkých amerických městech.
Pokud jde o nás, boj s politickou korektností má poněkud absurdní, až komické rysy — jak je ostatně v zemi Josefa Švejka zvykem. Podobá se boji s uprchlickou vlnou. Mnozí politici a komentátoři bojují s politickou korektností o to vášnivěji, oč méně u nás reálně existuje, nebo by se snad mohla brzy prosadit v podobě běžné na Západě.
Jako ve slavné Nerudově básni mnozí naši politici ve vztahu k politické korektnosti „jak lvové bijí o mříže“, ale vzhůru „k nebesům“, kam by zdánlivě rádi, se opravdu nechystají. Spíš je i 27 let po pádu bývalého režimu zjevné, jak moc jsou prosáklí předlistopadovou minulostí, která obrátila normy nejen politické, ale obyčejné lidské slušnosti vzhůru nohama.
Místo toho, aby uvažovali, zda některé formy politické korektnosti nejsou přirozeným projevem vývoje liberálně demokratického režimu a dobré i pro naši společnost, která od konce Masarykova Československa padesát let jen hrubla, burcují do boje za „zdravý rozum“, který je u nás ovšem stále v mnohém jen mentálním dědictvím situace před rokem 1989.
Je úsměvné, když v tomto kontextu slyšíme od českého prezidenta, od některých politiků hlavního proudu i samozřejmě od politiků extrémistických stran, jak je politická korektnost škodlivá, protože prý znemožňuje otevřenou diskuzi o palčivých otázkách dneška. Sám prezident jde „příkladem“, když se s citlivými tématy tak říkajíc nepárá.
Ten, kdo žije nebo pracuje na Západě, ale ví, že politická korektnost tam má různé podoby. Od té mírné, zcela přijatelné, která značí, že z respektu k menšinám nepoužíváme některá hanlivá označení. Až po ty extrémnější, kdy používání jistého normativního jazyka v politice i v korporátním či univerzitním prostředí může nejen svazovat diskuzi o citlivých tématech, ale může být i prostředkem „kádrování“.
U nás ale leckteří politici a komentátoři „bijí o mříže“ dokonce i v případě těch nejmírnějších projevů korektnosti, jakkoliv ta je v našem případě nikoliv hrozbou, ale žádoucím civilizačním posunem.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Pokud Trump bude pro některé naše politiky inspirací, aby se s politickou korektností takříkajíc nemazlili, můžeme se jen dohadovat, kam česká politická kultura spadne ze svého v současnosti už dosti mizerného stavu. A čeho s takovou politickou kulturou dosáhneme. Na stabilní liberální demokracii to nevypadá.