Článek
Čím déle je stlačena silná pružina, tím prudší je její uvolnění. Nejdříve poskočila s Vladimirem Putinem v Rusku, nedávno se vysvobodila více v brexitu, největší skok bylo zvolení Donalda Trumpa a závěr se dostaví v Evropě ve volbách, které nejspíše vynesou k moci Putinovy a Trumpovy politické příbuzné.
Co je to za pružinu? Odpověď dal před 85 lety Karel Čapek. Otevřete Apokryfy, vykoukne z nich pračlověk Janeček.
Žehral na novou dobu, v níž mladí zavádějí divné móresy, nic není, jak bývalo za časů jeho mládí, a prorokoval: „Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním!“? To se právě děje.
Jenže proč tak masívně? Protože se zaběhnutý život mění všude a většina není připravena žít v nevyzpytatelných podmínkách vytvořených nekoordinovanými lidskými zásahy. Kompas trhu bez přívlastků, který u nás – ještě než začal volat po revoluci proti elitám zde – hlásal coby tehdy čerstvoučká elita Václav Klaus, nakonec přivedl loďku do bouře.
Tragická smůla je v tom, že jiný kompas, který byl založen na sociální spravedlnosti a snaze o regulaci společenských procesů, aby nevedly do slepých uliček, byl už předtím odhozen jako nefunkční, protože je celý od rudé barvy, což znamená, že i od lidské krve.
Vzniklo jedno velké nic a v něm zoufalství zmatených lidí, které nikdo nikdy nepřipravoval na to, že jejich dobrý život není samozřejmost a že může být hůř. Když potom to horší přišlo, naskočili na palubu jednoduší mocichtivci: u nás se vzepjal Miloš Zeman a Andrej Babiš, v Americe Donald Trump.
Jak zmatené masy získat? Brnkačka. Jen opakovat za pračlověkem Janečkem: „Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého! Jen si nic nezačínat se žádnou cizí pakáží! A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout. Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky, a pobít.“
Život jde dál. Jen bude jiný, než ho znají lidé, kteří vyrůstali po listopadu 1989. A to úplně jiný. Lépe než Čapek to stejně nikdo neřekne: „Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou… Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak.“
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.