Článek
V dobře fungující demokracii by mělo samozřejmě platit, že jednání o vládě celostátní i krajské by se měl nejdříve zhostit vítěz. Pokud ale nedosáhne volebního výsledku, který mu zaručuje samostatnou vládu, není zbytí – musí najít koaličního partnera. A pokud ho nenajde, následují jednání další do doby, než je nalezena potřebná většina. Vzhledem k výsledkům voleb si ANO nemůže jednobarevnou vládu dovolit. Protože se volí poměrným systémem generujícím mnoho uskupení.
A to se přesně nyní děje hnutí ANO. Jeho předvolební rétorika, která napadala všechny okolo, mu přinesla volební úspěch. Pokud za něj považujeme dvacet procent hlasů při třetinové volební účasti. Neboli šest procent odevzdaných hlasů. Ale ukazování prstem nepřineslo jenom hlasy voličů sociálních demokratů, TOP 09 a komunistických voličů. Formát protestní strany bez jasného programu zapříčinil také obecný odpor ostatních politiků.
Lapidárně situaci vystihl předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Podle něj ANO pozuráželo, koho mohlo, a teď se diví, že s ním nikdo nechce do koalice. Holt, i politiku dělají lidé, kteří se mohou urazit. Za nesportovní chování označil vytváření koalic v krajích bez účasti ANO prezident republiky. Od hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka jsme se dokonce dozvěděli, že se na celou situaci může nahlížet jako na „zradu na voličích“.
A to se podívejme. Zajímavé je, že když byl nynější prezident premiérem, nijak mu nevadila takzvaná opoziční smlouva. V ní svou menšinovou vládu opřel o podporu Klausovy ODS, kterou do té doby označoval za úhlavního nepřítele ve všech myslitelných ohledech. Dokonce chtěl členské legitimace vlastních straníků vázat do kůže členů ODS. Pak se ale z nepřítele stal přítel, který měl zaručit vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tak se „oposmlouva“ nazývala.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Při vědomí výše řečeného je možné vyvodit několik závěrů. Za prvé, koalice jsou při stávajícím volebním systému nezbytné. Za druhé i v předvolebním boji by měly strany myslet na budoucí koaliční potenciál. A za třetí, pokud chtějí voliči pustit svou oblíbenou stranu i k moci, měli by k volbám v první řadě přijít.