Článek
Na začátek krátké historické shrnutí. Smlouva z Lausanne byla definitivní tečkou za první světovou válkou v oblasti Balkánu a východního Středomoří. Nahradila dřívější smlouvu ze Sèvres. Ta v roce 1920 udělala z poražené Osmanské říše torzo. Turecká vláda vedená zakladatelem moderního tureckého státu Mustafou Kemalem Atatürkem ujednání roku 1920 neuznala. V následné řecko-turecké válce vyhrála, mírovou smlouvou z Lausanne získala část území, o které měla původně přijít, a kodifikovala své hranice.
Následná léta mezi dvěma světovými válkami byla ve znamení revizionismu. Státy poražené, jako Maďarsko nebo Německo, se poměry snažily zvrátit. Jejich částečný úspěch byl korunován dalším válečným požárem. Současné Erdoganovo vyjádření, ve kterém si stěžuje, že řecké ostrovy mohly připadnout Turecku a je škoda, že se tak nestalo, jsou hrou s ohněm. Pro jeho počin je několik vysvětlení.
Za prvé, že svá slova směřoval k vnitrostátnímu publiku. V tomto ohledu také sklidil zaslouženou kritiku na domácí scéně od opozičních stran. Podle nich se dopustil pohanění odkazu zakladatele moderního Turecka coby sekulární republiky. Navíc by se měl spíše starat o nijak slavný ekonomický výkon země nebo bezpečnostní hrozby. Za vším je cítit ještě jedna obava.
Poté, co Erdoganovi prošlo v podstatě beztrestně masivní zatýkání v zemi pod rouškou boje s pučisty, čeká se na konečný výsledek. A jakmile si Erdoganovi a Gülenovi stoupenci dovyřizují své účty, na řadě je skupina další. Sekulární republikáni neboli kemalisté. Ani oni přece nemohou stát v cestě za neomezenou mocí člověku snícímu sen sultánů.
Druhá věc je mezinárodní aspekt. Je veřejně známá věc, že aktivita Turecka v boji proti samozvancům z takzvaného Islámského státu byla přinejmenším liknavá. K akci Erdogan přistoupil až ve chvíli, kdy považoval za vhodné vyřídit si účty i s Kurdy. A pro případ, že by snad měli šanci vytvořit zárodek svého státu, ukazuje všem stranám Erdogan zuby. Zpochybňováním Lausannské smlouvy. Může se přece snadno obrátit proti dosavadním spojencům v NATO, o rozhádané Unii ani nemluvě. V Moskvě už vládce z Ankary byl.
Ke všemu přičtěme Erdoganovu blokaci letecké základny, na které měli američtí spojenci mimo jiné i jaderné zbraně. Není se proto co divit, že nová strategie Spojených států míří směrem ke spojenectví Izrael, Řecko, Kypr, Egypt. Příslušné smlouvy o spolupráci, včetně těžby zemního plynu, už byly podepsány. Turecko je stále spojenec a běžní Turkové jsou v tom nevinně. Ale do doby, než jejich vedení přejdou osmanské choutky, měli bychom se všichni mít na pozoru. A nebát se jasně vymezit hranice, za které už jít není možné.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
