Abych se dostal do našeho sídlištního parku, musím projít řadou – někdy dvěma řadami – zaparkovaných aut. Většinou jsou poměrně nebo úplně nová. Včera byl tak krásný večer, že se i ty plechové krabice jakoby blaženě usmívaly.

V parku se procházely supermladé dvojice, holky jedna jako druhá v superkrátkých šortkách, kluci v mírném šoku z nekončících dlouhých nohou v takové blízkosti. O něco starší parta proplula kolem jako malá elektrárna štěstí vyráběného z plnosti života.

Kolem zněla čeština, slovenština, angličtina, přede mnou přešli cestičku mladí ukrajinští manželé s s děckem v kočárku a druhým v náručí. Pejsci vstřebávali vesmír známých i nových úchvatných pachů. Nezapomínali ani na milované paničky a páníčky.

Pane Bože, pokud existuješ, věz, že se Ti to povedlo. Já v Tebe ale nevěřím a myslím si, že šlo o křehký okamžik. A musím denně pouštět do hlavy tolik nedobrých informací, že se obávám trhlin a rozbití.

Uctívačům Davida Lynche stačí říct dvě slova: Modrý samet. To je film o tom, jak pod krásným povrchem hnízdí zlo, které nezkušeným okem nespatříte. Ale to je umění. Já se v myšlenkách vracím k rozhovoru, který jsme v roce 2008 měli s historikem Jaroslavem Šebkem. Podívejte se prosím: zde.

Rozebírali jsme, zdali naší době hrozí opakování evropského vývoje 30. let minulého století. Jaroslav Šebek sice uvedl Marxův výrok, že se dějiny opakují dvakrát: poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Sám se však držel názoru, že toto opakování by nám mohlo hrozit horšími následky, než byla druhá světová válka. I když zároveň chtěl být optimistou.

Například řekl, že paramilitaristické oddíly nejsou u nás ještě rozšířeny, jsou pouze v Maďarsku. Ale mezitím se objevily i u nás a na Slovensku už chodí jejich členové do škol učit malé děti střílet z kalašnikova, přičemž výcvik pro tyto oddíly někde zajišťují příslušníci regulérních státních ozbrojených složek.

Jaroslav Šebek v roce 2008 uváděl jako hrůzostrašný, ale zašlý příklad z období před druhou světovou válkou hnědé politiky, kteří vyrostli na pohrdání „parlamentní žvanírnou“. No teď je u nás samozřejmě v tomto ohledu už líp…

Historická paměť může nepříjemně pálit. Jako tyto doklady doby, kdy Stalinův SSSR obdivoval Hitlera a Hitler vyučoval demokracii zde. Mnohé se vrátilo, byť v jiné personální podobě a národních kombinacích. Zloba, pomsta jiným za vlastní komplexy a snaha rozbít křehký letní večer, kdy jsou lidé spokojení a někdo i šťastný, ale v řadě jedinců zůstala stejná.