Členství v EU bylo pro Brity vždycky sňatkem z rozumu. Jsou to hrdí pragmatici, kteří umí sami a tvořivě udávat směr. Mají sice velký smysl pro sdílení a pospolitost, ale nevzdávají se selského rozumu, smyslu pro situaci ani vlastního humoru.

Britové nepřistupovali k Unii jako Německo a Francie s myšlenkou, že zabrání opakování další světové války. Idealismus socialistů a křesťanských demokratů, kteří v EU dominují a usilují o její úzkou integraci, jim je cizí. EU, to je pro Brity hlavně společný trh, všechno to ostatní pro ně moc není.

Britští představitelé uměli tento ”skepticismus v mezích zákona” slušně reprezentovat. Evropští partneři to v tichosti uznávali a přiznali Británii řadu výjimek.

Blairovy kořeny

Zlom, který se teď natvrdo projevil, přicházel postupně. Jeho původ se dá vystopovat do éry Tonyho Blaira, který po svém nástupu koncem 90. let nejenže na dlouhou dobu odstavil konzervativce od vlády. Byl také výrazněji proevropský a představoval v řadách labouristů tzv. třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem.

To všechno v éře zrychlující globalizace a historického rozšíření EU o deset zemí včetně České republiky, jejichž občanům Blair hned otevřel dveře na britský pracovní trh. Bylo zaděláno na problémy, které ale ještě nebyly tolik patrné, když Blair o deset let později odcházel. Už jeho následovník Gordon Brown však prohrál volby.

Nastoupil ovšem umírněný konzervativec David Cameron, který Blairem nastavený směr nijak zvlášť nezměnil, už proto, že nezískal většinu a musel jít do vládní koalice s liberálními demokraty.

Levicový a ještě levicovější

To už byla EU širší o Bulharsko a Rumunsko a byrokraté z Evropské komise pod vedením bývalého maoisty a portugalského expremiéra Josého Manuela Barrosa vydávali jeden legislativní návrh za druhým s myšlenkou sjednotit více EU. Doznívala finanční krize a naplno propukla sága řecké dluhové krize, která dodnes ohrožuje euro a odvozeně EU.

V největších britských stranách a jejich zázemích sílily opoziční reakce. Vedení labouristů pod taktovkou odborů převzal levicovější Ed Miliband na úkor svého schopnějšího bratra Davida, který ovšem sloužil v Blairově vládě. Přesto neuspěl. Strana ztrácela své skalní voliče v chudých oblastech, lidé byli frustrovaní. Nevýrazného Milibanda po následném volebním neúspěchu vystřídal ještě levicovější Jeremy Corbyn, ale evidentně ani on nepomohl voliče přesvědčit.

Zlo z Unie

Také konzervativci v koaliční vládě hledali sami sebe. Skotský pokus o odtržení ještě Cameron odrazil, ale nespokojenost voličů rostla. Zachytila ji Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farage, vymezila se vůči ”ignorantským boháčům v Londýně” a přidala jednoduchou tezi, že všechny potíže způsobuje EU.

Nerostou mzdy? To kvůli levným silám z EU včetně ČR. Musíte se stěhovat z Londýna, protože je bydlení pořád dražší? To všichni ti migranti. Chybí peníze ve zdravotnictví? To proto, že posíláme tolik miliónů do rozpočtu Bruselu. Sociální zabezpečení? Platíme nesmyslné dávky Polákům, Čechům a Rumunům. Nic s tím nenaděláme, protože nám to EU nařizuje, a když to nedodržíme, skončíme u Evropského soudu.

Složité věci se nevysvětlují jednoduše, ale s tím se UKIP nemazala. Její preference před posledními volbami rostly a Farage zřejmě podpořili sponzoři z pozadí konzervativního jádra. Cameron se rozhodl strčit je do kapsy všechny najednou. Zariskoval a slíbil, že pokud ve volbách zvítězí on, uspořádá referendum o EU. A překvapivě vyhrál.

Takže nynější „Ne” členství v Evropské unii možná tak překvapivé není. Můžeme se přít o to, jestli zvítězil onen britský pragmatismus a zdravý rozum, každopádně zazněl hlas lidí.