Článek
Objevila se Kroměřížská výzva. Autoři vyjadřují vůli hledat kandidáta do příští přímé volby prezidenta. Vypočítávají v sedmi bodech, jaké kvality by měl mít - zde.
Dnes dopoledne bylo pod výzvou něco přes 1600 podpisů. Včetně řady známých jmen. Přesto byla reakce Hradu, respektive mluvčího Jiřího Ovčáčka, velmi kategorická: „Podpora od této iniciativy bude pro vybrané prezidentské kandidáty jasným polibkem smrti.“ Pro pořádek je třeba dodat, že stejně rezolutně se od této výzvy distancoval Michal Horáček, který narůstajícím tempem spěje k oznámení vlastní kandidatury. I když ještě před pár dny hlásal, že prezidentem může chtít být jen psychopat - zde.
Michala Horáčka osobně neznám. S politikou neměl nikdy nic společného, nešlo tedy jeho postupy nastudovat. Nevím proto, čím je jeho odmítavý postoj ke Kroměřížské výzvě způsoben. Myšlenkové pochody Miloše Zemana (zde zastoupen Jiřím Ovčáčkem) jsou však léta neměnné a snadno dešifrovatelné.
Vidí pod textem výzvy podpisy některých lidí, které zná z předchozích provolání a iniciativ, jejichž časový prostor zabírá úctyhodnou délku více než patnácti let. Zeman se jim nejednou veřejně vysmál. Především kvůli tomu, že promarnili jedinečnou šanci na svržení tandemu Zeman–Klaus a bratrstva opoziční smlouvy v roce 2001, kdy se jim podařilo naplnit Václavské náměstí v Praze i jiná místa v zemi lidmi protestujícími proti tomuto uskupení. Co s tímto potenciálem udělali? Rozpustili ho v řečnění.
Respektive pokračovali v občasném zveřejňování dalších prohlášení a výzev, které měly stále slabší ohlas. Srovnejme 200 000 podpisů pod Děkujeme, odejděte! se současným stavem. Zemanovi z počátečního leknutí zůstala jen nekontrolovaná nenávist k jistým pražským podnikům, neboť text Děkujeme, odejděte! vznikl v kavárně Slavia. Jinak těmito lidmi pohrdá, protože neumějí dělat reálnou politiku a promlouvají k úzké skupině menšinově smýšlejících. A těch pár, kteří se do reálné politiky dostali, bylo z ní odneseno na štítě.
Zkusmý pohled na profesní skladbu signatářů Kroměřížské výzvy (nikoli pouze těch známějších) ukolébává monotónností. Důchodce, architektka, důchodkyně, novinář, divadelní kritik a publicista, technická podpora, učitelka angličtiny, obchodník, student, stavební inženýr, obhájkyně lidských práv… Zeman si možná z mládí pamatuje Leninovu charakteristiku děkabristů: „Měli strašně daleko k lidu.“
Vím, že četl svého času i Strugacké, jen nevím, zda zná radu, která zní v Obydleném ostrovu z úst mutanta Šamana a je univerzálním receptem pro každého, kdo chce v politice uspět: „Do práce. Jen ať vám vaše svědomí nepřekáží, když je třeba jasně myslet, a váš rozum ať neváhá, když je třeba odsunout svědomí.“
Zeman se tím řídí. Zatím vyhrává.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.