Článek
Důležitá je zejména skutečnost, že Sanderse podporují masově mladí a obecně vzdělanější voliči. Souznějí s jeho programem boje proti velkým korporacím, Wall Streetu, zkorumpovanému systému partajního financování či drahému vzdělávání. V obecnější rovině podporují i jeho záměry postavit se některým škodlivým aspektům globalizace.
Sandersova „revoluce“ ho přežije, protože jako první prezidentský kandidát, který se probojoval až do finiše primárek, nejen artikuluje ideje, které byly zatím mimo hlavní proud americké politiky, ale je schopný pro ně nadchnout mladé lidi, kteří budou za několik let určovat dění v USA.
Možná je dobře, že se prezidentem nestane, protože pro svoje ideje zatím nemá v hlavním proudu americké politiky podporu, a byl by tudíž prezidentem izolovaným a neefektivním, což by jeho ideje nejspíš zdiskreditovalo. Americká společnost potřebuje ještě několik let, než si „Sandersovu revoluci“ osvojí i hlavní proud v Demokratické straně.
Mohli bychom samozřejmě cynicky odbýt pobláznění jedné generace amerických univerzitních studentů Sandersem s tím, že až tito studenti trochu zestárnou a zabydlí se v dobře placených pozicích v korporátním sektoru, revoluční elán je přejde.
Jenže kdo zná trochu Ameriku, jen těžko se ubrání dojmu, že tentokrát jde o podobné vření, kterým USA prošly ve svých dějinách několikrát a pokaždé to změnilo zásadně nejen je, ale i celý svět. Poslední takovou americkou revolucí bylo dění v roce 1968, které zastřešoval odpor proti válce ve Vietnamu, ale jehož jmenovatelem byl boj za větší rovnoprávnost menšin, jakož obecně i „květinová“ vzpoura proti zatuhlému establishmentu.
Tato revoluce byla předznamenáním nové éry - i mezinárodně. Nebylo náhodou, že se odehrála v okamžiku, kdy se svět začal posunovat od industriálního k postindustriálnímu věku, od klasické modernity k postmodernitě, od klasických médií k novým.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Nástup levice s největší pravděpodobností nepřijde z Evropy, kde byla tak úspěšná. Evropské sociálnědemokratické strany jsou „unavené“ a bez nápadů. Nová levice - při vší úctě k evropskému hnutí založenému bývalým řeckým ministrem financí Janisem Varufakisem - zase nemá nikoho, kdo by ji dokázal zmobilizovat napříč kontinentem. Naopak to, co se děje v USA, zase jednou rezonuje s refrénem slavné písně Boba Dylana „Časy se mění“.