Článek
Patřičný legislativní návrh má Evropská komise předložit do léta. Svým předběžným návrhem prozkoumala terén i politickou situaci. Nyní se může činit. Vzhledem k podpoře, s jakou se setkala, nemá zatím důvod nijak významně měnit základní východiska a parametry, se kterými seznámila Unii minulý týden.
Státům Visegrádské skupiny se návrhy nelíbí už nyní. Stěží se jim tedy budou líbit návrhy budoucí, pokud nedoznají významné změny. Mohou se opět sešikovat a začít se brát za svůj postoj a názor. V tom jim systém Evropské unie nijak nebrání. Jak mohou dopadnout, napoví srovnání s historií.
Podobná situace tady byla již minulý rok. Tehdy se země Visegrádu ujišťovaly o vzájemné podpoře. Veřejně prohlašovaly, že ze svých zásadových postojů neustoupí ani o píď. Na poslední chvíli ale couvlo Polsko a kvóty ochotně podpořilo. Ponechalo své překvapené partnery osudu poražených a demokraticky přehlasovaných.
Pravda, Maďarsko a Slovensko podaly žalobu. Tím si jen ztížily situaci a potvrdily pověst nespolupracujících potížistů, kteří solidaritu rádi přijímají, ale odmítají ji vracet.
Evropské fondy se jim líbí, zvyšování prosperity a mezinárodní prestiže díky Evropské unii také. Ale jakmile jde do tuhého a je zle, nepomohou, říkaly tehdy zlé jazyky evropských kuloárů. Ovšem na každém šprochu pravdy trochu.
Ona „véčtyřka“ si totiž toho opravdu nemá zas tak moc co nabídnout. Možná tak tu slovanskou vzájemnost, pokud přimhouříme oči nad ugrofinskými Maďary. Nebo družné dávné časy východního bloku pod vedením moudré Moskvy.
V mezinárodní politice Slováci s Maďary tíhnou spíše k Moskvě, Polsko hraje vlastní politiku velké země a ostražitě hledí na Němce i Rusy. Zato Praha s oblibou hledí k Německu. A dále na západ, kam se s dovětkem „jsme západní Slované“ Česká republika ráda řadí. Ekonomicky si V4 také nevystačí.
Mohl tehdy kalkul Polska vypadat nějak takto? „Boj je ztracen, stejně budeme přehlasováni, tak co. Proč se nepřidat ke straně vítězů. Ostatní státy V4 nám stejně mají máloco nabídnout ve srovnání se zbytkem Evropské unie. Navíc, odlišíme se a něco za to můžeme vyjednat.“ A Varšava by jistě vyjednala. Teď to má těžší, ale ne nemožné.
Nasnadě je úvaha o poučení se z neslavné historie. Má předem ztracený boj s nejistými spojenci vůbec smysl? Kterou vládu napadne podobný kalkul jako první tentokrát? Nebylo by nejlepší místo kategorického „ne“ v předem ztraceném boji radši vyjednávat a snažit se návrhy ovlivnit? Vždyť kdo první vystoupí z davu, stane se z něj hvězda spolupráce.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.