KOMENTÁŘ: Orientální Turecko do EU nepatří - Alex Švamberk

Turecko už v roce 1959 projevilo zájem o spolupráci s tehdejším Evropským hospodářským společenstvím (EHS), což nakonec vyústilo v roce 1963 v podpis asociační dohody. V roce 1987 Turecko podalo žádost o členství v EHS, status kandidáta EU získalo v roce 1999 a v roce 2005 byla zahájena přístupová jednání. Ta ale uvízla.

Hlavním problémem je spor mezi Tureckem a Kyperskou republikou, kterou Ankara neuznává. Turecko v roce 1974 podniklo invazi na Kypr, na jehož severní části se vytvořila Severokyperská turecká republika, kterou uznává jen Ankara. Už to je dost pádný důvod neotevírat Turecku dveře do EU.

Problémů je ale více. Turecko nectí demokratické principy, na kterých stojí EU. Turecko opakovaně čelí kritice, že v zemi vázne reformní proces, který by měl vést ke sladění tamějších zákonů s unijními. Loni na podzim eurokomisař pro rozšíření Johannes Hahn ve výroční zprávě Evropské komise o připravenosti kandidátských zemí na členství v EU upozornil, že klíčové zákony v oblasti vlády práva, svobody vyjadřování a shromažďování jsou v rozporu s evropskými standardy.

Zpráva zmínila vměšování prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana do politiky vedoucí k obviněním, že překračuje své ústavní pravomoci  a dále dochází k zastrašování novinářů a tlaku na média.

Minulý pátek tamní vláda nařídila zavést státní kontrolu nad největším opozičním deníkem Zaman a v den summitu i nad nezávislou tiskovou agenturou Cihan. O tom se však na summitu nejednalo, i když představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová těsně před jeho zahájením řekla, že Turecko „musí respektovat nejvyšší standardy“ demokracie. Vyřešit migrační krizi je ale důležitější. Ankara si je toho dobře vědoma a těží z toho.

Čekat, že by se Turecko naráz změnilo, nelze. Uplynulo dost let, kdy to mohlo udělat, ale neudělalo. A udělat to ani nemíní. Jasně to plyne ze slov autokratického prezidenta Reccepa Tayipa Erdogana, který před Mezinárodním dnem žen řekl, že práva žen je třeba zlepšit, ale současně zmínil i své další plány: „Mluvilo se tu o tureckém pojetí prezidentského systému, tureckém pojetí ústavy, a tak jsme zavázáni vytvořit i turecké pojetí ženských práv. Nepotřebujeme nutně hájit a zavádět ženská práva ve formátu a duchu, v jakém existují na západě,“ řekl Erdogan, který dlouhodobě prosazuje svůj model prezidentského systému s přímo volenou hlavou státu, jenž by měl být zakotven v nové ústavě.

Za hlavní výdobytek ženských práv považuje to, že se za vlády jeho strany AKP umožnilo ženám nosit šátek i ve státních institucích, což bylo do té doby zakázáno, protože moderní Turecko bylo založeno jako sekulární. Na zvon otevírající burzu zazvonily 8. března ženy.

Že odmítnutí západního pojetí rovnosti pohlaví je v rozporu s požadavky na vstup do EU, Erdoganovi nijak nevadí. Stejně tak mu nevadí, že v rozporu s demokratickými normami je odebírat imunitu kurdským opozičním poslancům, a umožnit tak jejich trestní stíhání za údajnou příslušnost k teroristické skupině. V pondělí říkal, že by jim ji měl odebrat parlament, a ten to ve středu briskně navrhl.

Vláda tak chce ochromit opoziční prokurdskou Lidovou demokratickou stranu (HDP), kterou často obvinuje z toho, že je jen aplégrem zakázané separatistické Kurdské strany pracujících. Proti té loni zahájila občanskou válku pod záminkou boje proti Islámskému státu.

Co také čekat od země, která se odmítá vyrovnat s minulostí a ani neuznala arménskou genocidu. Dnešní Turecko má mnohem blíže k Orientu. To samozřejmě Ankaře vyčítat nemůžeme. Je to její volba, ale do EU za tohoto stavu nepatří, a dlouho patřit nemůže.