Ředitel závodního klubu ROH začátkem 80. let rád mluvil o novém člověku: „V komunismu nebude samozřejmě každý skládat hudbu jako Mozart nebo psát jako Fučík. Ale když v práci splní normu, půjde do hudebního kroužku, vyzkouší psaní nebo malování. Bude se kulturně rozvíjet a s ním celá společnost.“

Musel by dnes mít obrovskou radost ze zájezdu Osvětimanských do veřejnosti nepřístupných prostor Pražského hradu. Lidé splnili úkoly v práci a jeli nejen se kulturně povznést, ale podpořit prezidenta. Organizovaně, s jednotnými hesly a dokonce – v republice čtvrt století sužované Washingtonem a Bruselem – je v autobuse vítal a měl logistické velení komunistický starosta.

Velké díky Reportérům ČT, že názorně předvedli, jak se sen starého ředitele ZK ROH naplnil aspoň částečně v nových dobách. A nelze vynechat kancléře Vratislava Mynáře, který zařídil, že se rodáci mohli podívat tam, kam obyčejný smrtelník nesmí. (reportáž ČT můžete zhlédnout zde)

Kancléř totiž má takovou moc, že vedle obrovských výdajů, které chce po státu na ochranu prezidentského sídla, může zdarma vpustit do neveřejných míst tohoto sídla lidi nejen bez prověrky, kterou sám nemá, ale bez elementární bezpečnostní kontroly.

Akce Účastníci zájezdu kromě naplnění snu o komunismu navázala na další národní fenomény. Jako by v podobě blanických rytířů přispěchali na pomoc Miloši Zemanovi Homolkovi z filmů Jaroslava Papouška.

Občané Homolkovi musí mít stejná práva a nároky jako každý jiný. Musí také dodržovat pravidla. Což se vztahuje především na strůjce osvětimanského zázraku. Jako by nám Ludva vyrostl do podoby vysokého státního úředníka, ale stále zůstal Homolkou.

Potkal jsem v minulých dnech mnoho lidí, kterým tento povedený zájezd vyrazil dech. Bylo by možné jejich pocity vyjádřit běžnými drsnými výrazy. Anebo spolu se Shakespearem (vybral jsem z mnoha překladů sonetu č. 66 ten od politika Miroslava Macka):

Jsem unavený, nechce se mi žít,
když lumpovi se metál připíná
a nuzná nicka chce se dobře mít
a čistou víru každý proklíná

a zlatý věnec zdobí ničemu
a dívčí cudnost špatně končívá
a dokonalost není k ničemu
a vláda v slabých rukou spočívá

a úřad bdí nad tvůrčí čistotou
a rozhodují blbci s tituly
a nazývají pravdu prostotou
a dobro k veslu zla si přikuli.

Shakespeare uzavírá: „Vším znavený, bych smrt měl lehce brát, však opustil bych i tu, co mám rád.“ Emoce lidí zaražených focením se v historických křeslech a ohýbáním vzácných koberců nejsou tak osobní. Rozhodně si ale přejí, aby se z Hradu odporoučela parta, která šlape po národní památce v zablácených holínkách.