Máme v politice největší střet od spiknutí v Lánech. Opět stojí prezident Miloš Zeman proti premiérovi a předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi.

Osobní animozita dvou mužů? Ne. Prezident je sice chodící animozita vůči všemu, co dnes nekřičí Ať žije Zeman! Pro naši úvahu to však nehraje roli. Sobotka vyhlásil nulovou toleranci nikoli Miloši Zemanovi či Pražskému hradu jako instituci, ale neonacismu v této zemi.

Že se prezident s tímto proudem spojil, zajistil mu legitimizaci a zuřivě ho brání, je jeho dobrovolná volba. Musel počítat s následky. Možná nečekal, že premiér a předseda nejsilnější vládní strany se ozve způsobem, který nikoho nenechal na pochybách o tom, za koho chce mluvit on a za koho mluví Zeman.

Proč ale zrovna Sobotka?

Prapor tvrdého odmítače rostoucího neonacismu ležel na zemi, a kdo první by se ho odhodlal zvednout a vztyčit, měl by politickou výhodu. Zemanova extempore dosáhla takového stupně ohavnosti, že zhnusení, odpor a snaha nenechat společnost zhnědnout začaly být pociťovány téměř fyzicky. Zároveň občané, kterým tyto emoce doslova trhaly srdce, zoufale postrádali vlivného politika, který by řekl, že je s nimi.

Bohuslav Sobotka je sociální demokrat z přesvědčení. Smířit se s tím, že v zemi s požehnáním hlavy státu rychle roste hnědý nádor, nemůže z definice. Tento názor měl ale dlouho, a k razantním krokům proti Zemanovi se přitom neuchýlil. Proč teď?

Protože je v úzkých. Stojí v čele strany, kterou zná jako své boty, a ví, že většinově neoplývá ani láskou k demokracii, ani sociálním cítěním, jde-li o pomoc lidem, které pokládá za cizáky (etnicky i politicky). V čele takového mančaftu, který se navíc z biologických důvodů tenčí, nemůže počítat 44letý Sobotka s dobrou politickou budoucností. Jako sůl potřebuje voliče, se kterými sdílí demokratické přesvědčení a vůči nimž byl ovšem doposud nucen chovat se jako nadporučík Lukáš: „Buďme demokrati, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky demokrat.“ Teď hraje vabank.

V HN je příznačné stanovisko zástupce soc. dem. levicových konzervativců Jaroslava Foldyny. I on odsoudil Zemanovo angažmá pro hnědé. Foldynovi rodiče, český táta a srbská máma, se seznámili v boji proti nacistům. Sám mluví o odporu k bojůvkám tohoto typu na Ukrajině. Jak by se měl zachovat, je-li čestný muž, v situaci, kdy, na rozdíl od Ukrajiny, vyzvedává v Česku hnědé sám prezident republiky, byť doposud Foldynou obdivovaný?

Zeman probudil síly, které se zdály být potlačené, ztlumené a zbavené energie. Ucho hnědého džbánu, který naplňoval stále větším množstvím patoků, se utrhlo. Dokonale vypovídající je první reakce Hradu na Sobotkovu hozenou rukavici. Miloš Zeman skrz Jiřího Ovčáčka (nelze přece předpokládat, že funkci mluvčího vykonává rozjuchaný partyzán, který plácá, co mu slina na jazyk přinese) vyloučil Sobotku z národa.

Synek z úřednicko-učitelské rodiny křičí, že muž z dělnického prostředí je protilidová elita, a jako lid velebí nácky s klacky. To není Cimrman. To je Zdeněk Nejedlý.