Politici si smlsli na projevu Miloše Zemana na Albertově 17. listopadu. Pavel Bělobrádek: „Prezidentovo vystoupení s extremisty považuji za nešťastné.“ Petr Fiala: „Místo aby národ stmeloval v krizových okamžicích, poštvává jednu část proti druhé.“ Miroslav Kalousek: „Kdyby národ miloval islám, Miloš Zeman bude chodit do mešity.“

Největší ránu vypálil Jiří Dienstbier: Zeman přinejmenším napomáhá vytváření podhoubí pro fašizaci společnosti. Hrad okamžitě odpálil protiraketu: ministr je vzteklé štěně. Na kopečku zjevně studují středověké války, kdy se na nepřítele lily fekálie (aby se nikdo nepohoršil nad slovem hovna).

Tento produkt, v jehož metání se nemůže osazenstvu Hradu nikdo rovnat, přistál na Dienstbierově tváři a zasáhne každého, kdo se pokusí bojovat s tímto sokem. Ten ale nemá pouze fekálie, ovládá jemnější metody. Předveďme simulaci.

Petře Fialo, není to ODS, která dokolečka namlouvá živnostníkům, že proti nim stojí lůza zaštítěná vládou a poštvává jednu část národa proti druhé? Miroslave Kalousku, když politik miluje moc víc nežli svědomí, tak se pokloní i rudým bohům, není-liž pravda? Jiří Dienstbiere, jaká fašizace? Je-li podle Mussoliniho, pak se laskavě obraťte od Hradu ke své vládě, kde sedíte s jedním takovým individuem. To se týká i vás, Pavle Bělobrádku.

Arkadij a Boris Strugačtí napsali v roce 1964 v Dravcích mého století (překlad Libor Dvořák): „Proč pořád tahle beznadějná nuda...?! Pitomce tu hýčkají, pitomce si starostlivě pěstují, pitomce hnojí a šlechtí... Pitomec se tu stal normou – nechybí mnoho a stane se ideálem, kolem kterého budou doktoři věd plesat rozjásanou besedu. A tisk tu rozjásanou besedu tančí už dnes.

Ach, jak jsi báječný, ty náš pitomče! Ach, jak jsi bodrý a dobře živený, pitomče. A jaký jsi, pitomče, optimista, jak jsi moudrý, pitomče, jak vytříbený máš smysl pro humor a jak hravě dokážeš vyluštit křížovku…!

Hlavně si nedělej žádné starosti, pitomče, všechno je tak dobré, tak ohromné, a k dispozici je ti jak věda, tak literatura, aby ti bylo hej, pitomče, a nemusels o ničem přemýšlet… A všelijaké ty neblaze smýšlející skandalisty a skeptiky společnými silami smeteme (s tebou abychom je nesmetli!). Co blázní, proboha? Že by chtěli mít víc než ostatní či co?

Hotové zoufalství... Na těch lidech musí ležet nějaké prokletí, jakási zrůdná dědičná zátěž hrůz a nebezpečí.“

Tito jedinci přitom mají nárok na své politické představitele. Ale toto místo už je beznadějně obsazené. Lidé, kteří se v jejich společnosti necítí dobře, však hledají zástupce své. Tam je pro politiky pole neorané. Dále od hradu, dále.