Našly svou ideovou zastánkyni na klíčovém postu, paní ministryni. A tak nastává legislativní smršť.

Ministr Chládek 90 % času věnoval tiskovým konferencím a mediálním aktivitám. Paní ministryně Valachová se do médií tolik nehrne, ale žene všechny možné novely ve zostřené verzi legislativním procesem.

Obědy pro žáky do třetí třídy zdarma.

Povinný rok školy (ve školce) navíc.

Centrální opravování slohů maturantů.

Boj proti xenofobii.

Mentálně handicapované děti do normálních škol a zrušení praktických (pomocných, zvláštních) škol.

Kariérní řád …

A změna financování regionálního (základní a střední školy) školství.

U toho bych se rád zastavil, protože „o peníze jde většinou až v první řadě“.
Navrhovaná změna financování ve stručnosti znamená, že školy by přestaly být financovány na žáka, tedy peníze jsou do škol jakoby za jednotlivým žákem (a jejich počtem), ale nově by kritériem byl počet učitelů a jejich kvalifikace. Jsem životní optimista, tak nezačnu svou kritiku tím, že to způsobí finanční rozpad ve školství, nekontrolovatelný růst výdajů a rozvrat, známý třeba ze zdravotnictví.
Vezmu to zvesela a pozitivně.

Hned jak mi doběhne konkurenční doložka, tak si založím školu. Malou. Bude mít 10 extrémně vysoce kvalifikovaných učitelů, přičemž mi bude jedno, zda umí učit. Pak tam budu mít ještě tak šest kamarádů učitelů, ale hlavně, co je důležité – NULA žáků.

S žáky je potíž, někteří zlobí, někteří se nechtějí moc učit. Máte za ně velkou zodpovědnost. Ale každý učitel či ředitel zná ten pocit, kdy 20. srpna je škola jak ze škatulky, pan školník sestřihal trávník a zalil kytky a ve škole je tichoučko a tak krásně, že si přejete, aby ten okamžik trval navždy. Ale tenhle prchavý okamžik se u nás stane realitou. Bude to skvělá škola.

Jeden kolega bude mít na starosti nástěnky, jeden bude na plný úvazek vyplňovat všechny ty dotazníky a výkazy a tabulky (to bude za trest pro toho nejmíň oblíbeného), ale my ostatní budeme mít úplnej veget.

Budeme mít úplně suprovej vzdělávací program, který bude „v souladu“ s rámcovým vzdělávacím programem a „v souladu“ úplně se vším. To si necháme potvrdit u notáře.

Ušetříme čas i peníze za nábor žactva. Nebudeme mít žádnou pakárnu s jednotnými přijímačkami ani se státní maturitou, a že nebudeme první? K čemu nějaká reklama a výsledky?

Peněz bude dost, protože budeme mít dost učitelů. Navíc ušetříme strašně za topení – ve třídě, kde nikdo není, stačí 14 stupňů přes zimu. Ušetříme i za svícení – třídní schůzky večer, haha, k čemu jako? Ušetříme za učebnice. Nebudeme se vůbec sejřit s nějakými evropskými granty a jejich nekonečným sepisováním a monitorováním, pohoda.

Já se osobně hodně těším na lyžák, kam jsem tedy i tak jezdil rád, ale přece jen, když se na Labské louce zatáhne mlha a začne foukat – máte strach o ty žáky. Večer zloběj a lítaj po chatě, musíte vymýšlet „program“. Teď to ale bude superlyžák, žádná rozcvička a vstávání a kontrola nepořádku. Nebudeme na běžkách pomáhat žádnýmu zoufalci a mrznout, dáme si pořádnou túru a pak vyhlásím, že je pracovní přestávka, abychom si mohli dát groček a pivko.
Krásné je žít.

Nojo, jde samozřejmě o nadsázku, ALE!!

Existují jen dva základní přístupy k financování školství: nákladový a normativní.

Nákladový systém znamená, že je dán určitý počet škol. Učitelé dostávají tarifní mzdu X, ředitelé Y, školníci Z a tak dále. Tyto sumy se sečtou, vynásobí dvanácti a vznikne roční rozpočet na mzdy. Podobně se vypočítají náklady na vytápění, osvětlení, učebnice a vše ostatní. To vše sečteme po okresech a krajích, a je to. Aby se takovéto „nákladové“ školství nezhroutilo – musíme velmi tvrdě určovat počty učitelů, škol, mezd, nakupovaného nábytku apod., k čemuž potřebujeme silnou centrální autoritu. Takový systém u nás fungoval třeba za komunismu. Nyní stát nemá takovou sílu ani omylem.

Vznikne finanční rozvrat.

Naopak normativní přístup vychází z logiky, že u nás máme asi dva2 milióny žáků či studentů, na které vydáme asi 140 miliard ročně (rozpočet školství). Na jednoho žáka tedy vychází asi 70 tisíc. Nechť se tedy přesně tato částka, tzv. „normativ“, vyplácí každému žákovi, a sice ve prospěch konkrétní školy, kterou navštěvuje. To je obecně spravedlivé, neboť záleží na vzdělání každého žáčka. Školství tak ovlivňují žáci (jejich rodiče), kvůli jejichž vzdělání se na školství tak velká část daní dává.

To je správné a spravedlivé.

A vám, čtenáři, to nemá být jedno. Vy to z těch daní platíte. 140 miliard korun ročně. To je hodně. 14 000  Kč ročně zaplatí paní Valachové každý z vás. Včetně kojenců, důchodců atd. Tedy v čtyřčlenné rodině, kde třeba jen jedno dítě chodí do školy – jsme na 56 tisících ročně.

Nebo vezměme, že průměrný věk je cca 75 let. Tedy za život zaplatíme na daních pro „své“ vzdělání 1 050 000 korun (75 krát 14 000). Někdo zaplatí i více. Třeba ten, kdo kouří, pije pivo či legální destiláty a jezdí autem více než průměr (spotřební daně), kdo nakupuje a nespoří (DPH), kdo hodně vydělává (daň z příjmu), či dokonce provozuje nějakou firmu. Ale v průměru přes milión.

Tyhle obrovské daně skutečně všichni platíme pro vzdávání konkrétních dětí, nikoli pro podporu školských zařízení.

Ale teď už to tak nebude.

Ale nebuďte nějak smutní nebo znejistělí. Přece byste nechtěli zrušit tak krásné školní zařízení a připravit o práci 16 (spolu se mnou 17) kantorů.