Během prezidentovy návštěvy na Pardubicku zval muž s plackou Bloku proti islámu, která byla i na plakátu, na „demonstraci na podporu názorů prezidenta na imigraci a islám“ 17. listopadu na Hradčanském náměstí. Je to kousek k hlavě státu. Kdyby chtěla, mohla by se připojit osobně.

Nebudou tam přece jinak zaměření lidé než na konferenci Evropa, imigrace a islám, která se měla na popud senátora Jana Veleby a pod záštitou prezidenta republiky konat v Senátu, ale tam ji nechtěli a skončila v hospodě. Na Hradčanském náměstí by se prezident cítil mezi svými.

To by se nestalo mezi spisovateli z PEN klubu, kteří mu otevřeným dopisem vyčetli, že vyvolává u veřejnosti strach z uprchlíků a zpochybňuje úřad ombudsmana či orgány OSN. Natož kdyby se setkal s pamětníky komunistického lágru v Minkovicích, kteří upozornili na to, že před několika dny vyznamenal podnikatele, který nese morální zodpovědnost za týrání a smrt několika vězňů komunistického režimu.

Miloš Zeman si svou pozici vybral. A nejen doma. Odmítl účast na nedávném minisummitu východoevropských členských zemí NATO v Bukurešti. Tam se mělo jednat o krocích tváří v tvář ruské hrozbě. To přece člověk, který zaštítil koncerty „zpívající zbraně“ Alexandrovců, nemůže.

Připnutím státního vyznamenání místopředsedovi Štrougalovy vlády završil Zeman přerod z odmítače normalizace v jejího vyvolávače, protože jen lidé mentálně zahnízdění v té době mu mohou být oporou a voliči v případném druhém pokusu o Hrad. Po šestadvaceti letech od 17. listopadu 1989 je v čele státu opět člověk toho ražení, proti kterému se protestovalo.

Zemanovy podporovatele možná ani tolik nežere islám jako jejich vlastní život. Jsou nespokojeni, plni negace, ať už z jakéhokoli důvodu. Makety šibenic „pro zrádce“ na Václaváku byly jejich symbolem. Loni se odrazila tato zloba na druhé straně v házení vajíček na prezidenta. Letos vyzývají organizace Řvoucí neandrtálci (ironická perzifláž Zemanova výroku) a spolek Podhradí k vynechání protestů tohoto druhu.

Na 17. listopadu zvou lidi na Národní třídu v Praze k akci Karta pro příštího prezidenta. Mají tuto představu: „Napíšeme každý, koho si vážíme, kdo by mohl, byť v nejbujnějším snu být prezident. Na místě bude možnost lístky vhodit do schránky. Zveřejníme seznam jmen, ale nebudeme psát počty hlasů. Nejedná se o volby, jedná se o happening, který nám má pomoci hledat.“

Je to naplnění přísloví Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Pokračováním sametu jsou kámen i chléb. První tlačí vývoj zpátky. Druhý by rád život bez neandertálců na řídících místech.