Očima Saši Mitrofanova: Byli jednou Václav a Miloš

Bylo nebylo. V jedné půvabné zemičce se narodili dva chlapci. Oba byli tuze chytří.

Václav se pořád učil a četl. Četl ráno, když se probudil. Četl v poledne. Četl by i večer pod lucernou, ale dočetl se, že to už dělal jiný chlapec, Kléma, a pod lucernu nešel. Chtěl totiž být ve všem první a nejlepší. A když před ním řekli „dovolená“, už jako robátko svíral pěstičky a ječel.

Miloš taky hodně četl. Jen na chvilku vyjel na kole a další chvilku pak snil. Že bude hajným. Že vykope jámu přímo do středu země. Už ji začal hloubit, ale zakázali mu to. Jinak by se do středu země určitě dostal.

Když vyrostl, utkal se s Václavem v šedé zóně, která existovala v tehdejším rudém životě. Tři dny a tři noci po sobě házeli sociálním konstruktivismem a pořád se nemohlo rozhodnout, kdo je lepší a může se nad druhého povýšit. Nakonec přišla uklízečka a oba vyhnala. Jinak by soutěžili dodnes.

Ale oni přece soutěžili dál, milé děti. O pár let později se střetli zase, už v sametu, a to vám lítaly cucky. Václav měl tehdy navrch. Vítězil na všech frontách a ještě se mu začalo říkat profesor. Miloš tak úspěšný nebyl, a tak si vymyslel, že bude aspoň aligátor. Václava pojmenoval jako hlavní kořist, dlouho, s nasazením všech sil ho pronásledoval, až za nějakých šest sedm let ho opravdu měl v tlamě a na lopatkách.

A tady se, děti, přihodilo něco, čemu my dospělí říkáme moudrost. Proč bychom se pořád rvali, řekli si jednoho dne Václav s Milošem, když se můžeme hezky dohodnout. Dějiny nevědí, kdo první navrhl pro dohodu krycí jméno Každý chvilku tahá pilku, ale víme, že se tomu oba tuze dlouho smáli.

Pak už to šlo jako na kolotoči: premiér chvilku Václav, chvilku Miloš, prezident… tady se kolotoč na chvilku zadrhl, ale pak jel dál… deset let Václav, na pět let Miloš. A jestli bude zdravíčko sloužit, tak i dalších pět let si určitě střihne.

Ještě v jedné věci se sblížili neobyčejně. Proto, až oba přijdou na onen svět, vykročí jim v ústrety muž s vyholenou hlavou a prostřeleným spánkem a řekne: „Nazdar, rebjata! Jsem Majakovskij. Mám tady za úkol složit pro nově příchozí básničku, která vystihne jejich význam. Tady je ta vaše:

Klaus a Zeman – bratři!

Klaus a Zeman – bratři! Ale sama máti Moskva koho z nich více si cení?

Klaus a Zeman – bratři! Ale sama máti Moskva koho z nich více si cení? Říkáme – Zeman, myslíme – Klaus,

říkáme – Klaus, myslíme Zeman.“