Článek
Klaus hovoří o tom, že současná debata chybně hovoří o „uprchlících“ namísto o „migrantech“. Nepravdivě pak tvrdí, že 40 procent migrantů, kteří v oné poslední vlně přišli do Bavorska, je z Kosova. (text Václava Klause v Die Welt si můžete v originálu přečíst zde)
Ti „naivní“ Němci to vědí lépe. V zemi žije na osm miliónů cizinců – a do toho se nepočítají ti, kteří mají německé občanství. V této zemi je dost tlumočníků, kteří nejen poznají rozdíl mezi albánštinou a arabštinou, ale také rozdíl mezi arabštinou syrskou, libanonskou či egyptskou.
Od těchto jazykových pomocníků žádná informace o 40 procentech kosovských Albánců nemůže vycházet. Není to ostatně logické. Německo totiž před lety poslalo kosovské uprchlíky po konci tamního konfliktu ve valné většině domů. Ti pak jsou, po několika letech pobytu, perfektní němčináři.
A vrhnout se do uprchlické vlny a válet se v bahně někde v Maďarsku, to také nemá logiku, protože z Kosova se dá „migrovat“ jinak a jindy.
Klaus je k tomu politikem, který jako prezident pod různými záminkami odporoval přijetí lidskoprávních dokumentů EU. Ty jsou ovšem již v platnosti a pro uprchlíky platí nikoli počítání, nýbrž právní hodnocení jejich útěku.
Klaus podle všeho také neví, že v německé politické špičce jsou již dávno děti migrantů, které jsou všeobecně uznávané. Podívejme se třeba na fotografii státní ministryně Aydan Özoğuz, která jako vyznání udává „muslimka“. Krásný účes, perfektní vzezření, narozená v Hamburku, ale právě proto, že umí jazyk svých rodičů, je nyní velmi žádaná.
Místopředseda hesenské vlády Tarek A-Wasir, s otcem z Jemenu a matkou sudetskou Němkou, je jako zástupcem Zelených v koalici s konzervativní CDU. To jsou jen příklady z nejvyšších pater politiky.
Václav Klaus svým pseudokonzervatismem zakrývá fakt, že během neblahé komunistické periody mohl pracovat ve špičkových politických pozicích a mohl v 70. letech cestovat i do západního světa.
Jaroslav Šonka
Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.
To jistě znamenalo určité úlitby, ale také osobní deformace. Od komunismu převzal své apodiktické argumentační metody. Kdo není s námi, je proti nám. „A pak zvedám obočí.“ To cituji. Tehdy se také argumentovalo nikoli vyvozováním záměrů z faktů, ale z předem určeného cíle. A přesně tímto stylem píše bývalý prezident i dnes.