V současné uprchlické krizi se hněv mnohých politiků, komentátorů i lidu na sociálních sítích obrací proti Evropské unii, západní Evropě, Německu a zcela konkrétně proti Angele Merkelové. Zejména někteří komentátoři se skoro jako za starých dobrých časů pranýřování (sudeto)německého revanšismu vyžívají v protiněmeckých tirádách, aniž by vůbec jen připustili, že svůj díl viny můžeme na současné šlamastyce, jakož i na neschopnosti Evropské unie ji řešit, mít i my.

Do jisté míry je to pochopitelné. Jsme malá země, málokdo nás bere vážně, k čemuž přispívá i naše chaotická zahraniční politika. V současné krizi bychom chtěli zbytku EU vysvětlit, proč se tak hloupě mýlí v prosazování povinných kvót pro příjem uprchlíků, ale naprostá většina členských zemí si zase jednou (jako třeba při schvalování Lisabonské smlouvy) myslí opak a dívá se na nás skrze prsty.

Angela to zařídí

V takové situaci je třeba všem jasně vysvětlit, kdo za současnou krizi skutečně může. Německo coby největší země EU je dobrý terč. Kdyby se prý Merkelová držela pravidel a neotevřela nesmyslně, v záchvatu jakési humanitární pomatenosti, německou náruč Syřanům namačkaným i s jejich dětmi jako sardinky na nádražích v Budapešti, mohlo být všechno jinak.

A vůbec, proč už Evropa dávno nehlídá vnější hranice? Proč to Merkelová už dávno nějak nezařídila? A kdo může za současné hroucení Schengenu? Samozřejmě že Německo a další západní země, které přestávají zvládat, co si navzdory našim dobrým radám samy navařily!

Objevují se dokonce odvážné úvahy, naposledy z pera Jana Schneidera v Lidových novinách, že kvóty by snad mohly být přijatelné, pokud bychom je správně propočítali. Neměly by se prý odvozovat od bohatství a počtu občanů jednotlivých členských zemí, ale od míry zavinění současné situace!

Za všechno mohou spojenci

Z toho pak jasně vyplyne, že kvóta pro národ, jako jsou Češi, který zásadně za nic nemůže, by se blížila nule, zatímco taková Francie, Velká Británie a Německo by si to naopak pěkně „vyžraly“. Je samozřejmě otázkou, jak vědecky stanovit, co těm velkým a neodpovědným zemím všechno na jejich účet připsat, ale to už by se nějak vyřešilo. Začít by se mohlo ve středověku. Už tam mají tyto země pěkných pár vroubků.

To, že se výčitky obracejí zejména proti našim spojencům, je ostatně jakýsi český národní sport, protože, jak dobře víme, naši „spojenci“ nikdy v historii našimi spojenci nakonec nebyli…

I za katastrofální situaci v Sýrii, která generuje milióny utečenců, tak mohou převážně naši „spojenci“– zejména USA a některé země západní Evropy, které nerozumně podporovaly domácí opozici proti možná sice ne úplně nejhumánnějšímu, ale o to stabilnějšímu režimu Bašára Asada.

To, že řešení situace v Sýrii dlouhodobě blokuje Rusko, se v takových úvahách cudně zamlčuje. Koneckonců Rusko je vlastně v jistém slova smyslu, i díky své vynalézavé propagandě, duchovním spojencem nemalé části rozhořčených českých občanů v nadávání na naše současné západní spojence.

Orwellovy dvě minuty

Ve slavném románu George Orwella „1984“ se praktikují tzv. dvě minuty nenávisti. Někdo může namítnout, že ačkoliv Orwell se tímto vysmíval totalitě, je to vlastně užitečný psychologický mechanismus. Najdete si svůj objekt nenávisti, třeba takovou Angelu, pustíte se do ní, a po dvou minutách, popřípadě po napsání komentáře do novin nebo po napsání nějakého pěkného výkřiku „od plic“ do komentářových sekcí či na sociální sítě na internetu se hned cítíte lépe.

Případná nepřehlednost, složitost či komplexnost situace se takovými „dvěma minutami nenávisti“ pěkně spláchne a člověku se hned uleví. Někteří komentátoři se dokonce mohou domnívat, že tím celý problém vysvětlili.

Ale nač psát dlouhé rozvahy nad „dvěma minutami nenávisti“, když můžeme nechat promluvit samotného klasika: „Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach a odpor…Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat… Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý, mečivý hlas znějící z obrazovky… Na dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel zúčastňovat, ale že bylo nemožné nezapojit se.“