Dnes to nebude o migrantech. I když částečně ano, ale nikoli o těch, kteří u nás nejsou.

Spolu s prvním dětským pochopením, kdo jsem, přišlo samozřejmé sdělení, že kolem žijí lidé nejrůznějších národností. Můj celoživotní kamarád Mark je Žid. Ve škole jsme nebyli jenom Rusové, ale také Arméni, Ukrajinci, Židé, pak Bělorusové, Gruzínci, Poláci, Řekové, Adygejci, Dagestánci… Nevím ani kdo ještě. Dnes by se řeklo multi-kulti.

Když se mi v patnácti líbila Alla, nezabýval jsem se tím, že je Tatarka. Upřímně řečeno mě to vůbec nezajímalo. Stejně jako to, že noční můra pedagogického sboru a magnet většiny kluků, předčasně vyspělá a sexuálně aktivní Líza měla české předky.

Na vysoké jsem spočítal, z kolika zemí pocházejí studenti. Vyšlo mi čtyřiadvacet. Hvězdou diskoték a lamačem dívčích srdcí byl Muhammad z Maroka. Klofla ho nakonec Slovenka Míla. Zároveň ale nedovolili arménští rodiče Borisovi, aby si vzal Raisu, kterou miloval, protože byla Židovka. Tím ji nepřímo odsoudili, protože po studiích odjela zpět do svého Gomelu, kde ji zasáhl černobylský mrak. Zemřela.

Když ale dnes dostávám zprávy z míst, kde jsem strávil dětství a rané mládí, znějí jinak. Zvláště vůči některým migrantům z bývalých sovětských republik střední Asie je averze obrovská. Starousedlíci jim vyčítají velké peníze, málo úcty k jiným a rozpínavou aroganci. Chudší příchozí z týchž končin pak místní neberou jako lidi. Číňané stejný prostor obsazují tiše, ale o to pevněji.

Koncem 90. let jsem strávil tři měsíce na novinářském kurzu v Británii. Z našich zeměpisných šířek tam byli jen Slovinci a já. Jinak Afrika, Indie, jihovýchodní Asie, Karibik, Jižní Amerika. Skamarádil jsem se s Argentinkou Paulou a Indem Sumirem. Sumir musel jednou jako stařešina komunity řešit spor s Afričany, když se ve společné kuchyni nepohodl Uganďan s Indkou. Jednací stůl to spravil.

Pak je tu opakovaný zážitek ze Švédska v posledních letech. Týden v přistěhovalecké čtvrti pár metrů od parkoviště, kde rok předtím hořela auta. Jinak klid, fotbálek s kluky z Afriky, arabských zemí a Ázerbájdžánu. Talenti.

Na pláži u Göteborgu bylo blonďatých Švédů poskrovnu. Jediná naše starost ovšem spočívala v tom, jak při plážovém fotbalu netrefit spící arabskou babičku. Jinak bez problémů. Ale protiimigrantská strana ve Švédsku sílí. Možná i proto, že to země přehnala s velkorysostí a brala i ty, kteří se z definice nemohli do nové společnosti začlenit. Zprávy o tom mám z první ruky.

Žít se dá nejen v národně jednolité společnosti. Jen to chce vyvážit emoce a rozum.