Očima Saši Mitrofanova: Manuál politiky pro naivního občana

Dnes plním společenskou objednávku. Dokonce i titulek vzešel ze žádosti pana M. Š.

Měli jsme před pár dny tento veřejný dialog: „Už nějakou dobu marně přemýšlím, proč jsou lidé v politice, když se bojí udělat cokoli, co by se mohlo nelíbit?“ - „Protože patrně chtějí v politice zůstat.“ -„Ale proč? Peníze, moc? To je ani trochu nevede touha něco udělat, o čem jsou přesvědčeni?“ - „Některé právě touha toto udělat. Ale zpravidla potřebují masovou podporu. Což znamená opuštění kvality. Atd.“ - „Stále to moc nechápu, chyba na mé straně. Nechtěl byste o tom prosím napsat podrobněji? Manuál politiky pro naivního občana.“

Budu se teď o to chvíli snažit. Začnu obsáhlým citátem: „Hlavně musíme být silní, nejednou zdůrazňoval. Hodně to závisí na stavu ekonomiky. Ta je zas určována lidmi. Bohužel je lidské vědomí mnohem setrvačnější než společenský pokrok. Lidské myšlení není na té úrovni, kdy se ví, že pracuje se pro všechny.

Vytvořili jsme společné vlastnictví, ale každý myslí jen na to, aby si z toho vytřískal výhodu a zisk výhradně pro sebe. Proto musíme být krajně obezřetní, co se týká reforem. Nejobtížnější je sladit zájmy každého a zájem všech. A nejdůležitější je úroveň kultury, ať už obecné, politické, kultury práce, vztahů mezi národnostmi nebo běžné komunikace. Tady nejsme zdaleka v prvních řadách a toto je náš hlavní nedostatek.“

Prozradím, komu tyto pochmurné úvahy patří, a tuším, že leckdo bude překvapen. Nebo i šokován. Toto říkal v posledních dnech před smrtí nejužšímu kruhu nejbližších spolupracovníků dlouholetý šéf KGB a později hlavní vládce SSSR Jurij Andropov. Svědectví zanechal lékař bossů Kremlu Jevgenij Čazov.

Andropov měl podle mě naprostou pravdu, jde-li o základy politiky. Jeho cituji také proto, že se stále více, zvláště v posledních dnech, ukazuje, že značná část české společnosti mentálním založením s velkou pravděpodobností nepatří na Západ, ale na Východ, který Andropov analyzoval.

Zpět k dotazu pana M. Š. Věděl jsem najisto, že například premiér Vladimír Špidla měl touhu ve funkci udělat to, o čem byl přesvědčen. Dopadl špatně, protože byl také přesvědčen, že přinejmenším lidé z jeho vlastní partaje pochopí, že mu jde o dobrou věc. Jak víme, bez plácnutí na jejich čela bankovek v podobě funkcí, vlivu a následných prachů to nepochopili. Premiér Bohuslav Sobotka toto všechno ví dokonale a postupuje pro naplnění svých představ jinak. Zatím se drží.

Téma je košaté, takže toto byl spíše úvod do manuálu. Přemýšliví čtenáři ho bezpochyby rozvinou.