Tento text začínám psát s vědomím, že vyvolá mnoho odsudků od lidí, kteří si myslí, že není nutné vířit prach v beztak rozjitřené době. Ale nedá se nic dělat, obsah jsem si nevymyslel, problém zraje a je poctivé o něm aspoň dát vědět.

Dmitrij Bykov je unikátní zjev současné ruské kultury. Básník, prozaik, literární vědec, parodista, publicista, popularizátor domácí a zahraniční literatury, původním povoláním učitel, který stíhá učit na střední škole. V opozičním listu Novaja gazeta pravidelně tiskne básně k aktuální situaci ve své zemi. V sobotu se věnoval uprchlické krizi v Evropě (http://www.novayagazeta.ru/columns/69813.html). To ale přece není ruská záležitost? Přímo ne. Bykov to ovšem pojímá jinak.

Omlouvám se, jeho rýmované řádky nejsem s to kongeniálně přeložit, bude to jen přepis. Autor nejdříve vyzývá Evropu, aby se neděsila současných migrantů, protože je silná: „Nejdřív je vpustíš, pak je strávíš a každý dávky dostane.“ Ani Rusko by prý migranty nepohrdlo, aby mělo koho poslat pracovat na Ural a na Sibiř. „Ale nechtějí k nám! Protože prostě tuší, že prchat se brzy bude odsud.“

Následuje básníkovo vyprávění pro Evropu, co by se stalo: „Když se zvedne celé zdejší zoo a prchne ze svých stanovišť, nepřijede za tebou snědý Syřan ani Libanonec. Neděs se jich, černochů se taky neděs – ale když si vezmeme do hlavy, že k tobě vtrhnem my, tož pak se třes.“

Proč by se to mělo stát? Protože „náš vřed je krátce před prasknutím“. Bykov nám vzkazuje, že se za nás modlí. Varuje, že k nám vpadne „výkvět ruského národa, majitelé lokálních prašulí“. Dodává, že po roce 1917 prchly před bolševiky do Evropy nejlepší mozky. „Přišli k vám tehdy šlechtici, ale teď by to bylo to, co máme nyní!“

Kdože to je? „Bandité, kteří nemluví jinak než sprostě, tmářští popové, nacisté, propagandisté, veškerá naše šílená zloba, ostudná kaše falešných idejí, veškerá lež, veškerá Russia s prominutím Today.“ Závěr: „A pak si, Evropo, drž klobouk. Pojedeš plnou parou do řitě.“

Co tím chtěl básník říci? Nepřehání? Známe přece ty veršotepce, kteří věčně slyší trávu růst. A opravdu slyší. Neboli, jak napsal Vladimir Vysockij, „poeti šlapou po holých čepelích a krvácejí jejich bosé duše“. Bykov není jen zádumčivá duše, je to analytik. Hrozby, které ztvárnil v básni, rozebírají jiní ruští a zahraniční autoři suchými slovy s fakty v rukou.

Nebylo by v našem zájmu, abychom se nyní dívali jenom na jih a na východ úplně zapomněli.