KOMENTÁŘ: Velmoci se neumí spojit proti skutečnému zlu jako za druhé světové - Alex Švamberk

Oslavy v Moskvě poznamenala ukrajinská krize. Velkolepá vojenská přehlídka s ukázkami nejmodernějších zbraní nepůsobila jen jako připomínka velkého vítězství na Hitlerem, na němž měl lví podíl právě Sovětský svaz, ale zejména jako ukazování svalů, jako dokumentace obnovené síly Ruska.

Ještě složitější je to v případě Číny, které také ukazuje svaly a netají se svými imperiálními ambicemi. Klade si nároky na devadesát procent rozlohy Jihočínského moře i značnou část Východočínského moře včetně sporných šelfů a ostrovů, u nichž se může nacházet ropa. Čína námitky dalších zemí, které považují zmíněné oblasti za své, jako jsou Filipíny, Malajsie, Brunej nebo Vietnam, přehlíží. Není proto divu, že představitelé některých těchto zemí do Pekingu nemíří.

Čínské oslavy komplikuje ještě jeden důvod – hlavní tíhu bojů proti Japonsku nesl Čankajšek, který se po porážce v občanské válce uchýlil na Tchaj-wan. Peking se snažil otupit ostří sporů alespoň tím, že uzná veterány Kuomintangu, kteří bojovali proti Japonsku. Peking  ale dál považuje Tchaj-wan za své území, které jen momentálně nemá pod svou správou.

Na rozdíl od Evropy se na Dálném východě ještě některé rány nezhojily, protože Japonsko neprodělalo tak radikální očistu jako Německo. V Japonsku nebyli potrestáni ani všichni váleční zločinci, protože nebyli souzeni žádní příslušníci císařského dvora. Absence obdoby denacifikace vede k tomu, že vysocí japonští představitelé stále navštěvují šintoistickou svatyni Jasukuni, kde jsou oslavováni japonští vojáci včetně kamikadze a kde leží ostatky několika válečných zločinců. Tokio také plně nepřiznalo vinu za sexuální zotročování čínských, korejských nebo indonéských žen nucených k prostituci a uspokojování vojáků.

Je správné, když se zemím dávajícím najevo imperiální ambice dá zavčas najevo, že ne vše jim projde. Potřebuje to vidět Rusko i Čína. Ale mělo by se měřit jedním metrem a dát najevo i Japonsku, že si nemůže dovolit pěstovat šovinismus, odmítat uznat vinu za válečné zločiny, klást si územní nároky vůči Jižní Koreji. Tokiu by se také mělo jasně říci, že není dobré, když se odklání od své pacifistické politiky, i když se obává síly Číny.

Je pochopitelné, že v dnešním světě každý sleduje své aktuální zájmy a druhoválečná spojenectví jsou dávno passé, takže byvší nepřátelé jsou staronovými partnery proti spojencům z dob války proti Hitlerovi. Ale nemělo by se zapomínat na étos druhé světové války, kdy se ideoví protivníci dokázali spojit proti většímu nebezpečí, které ohrožovalo všechny, proti totálnímu zlu, jímž byl nacismus. Winston Churchill rozhodně nebyl žádný obdivovatel komunismu nebo Stalina, ale pochopil, že Hitler představuje pro svobodný svět takové riziko, že svou nechuť překousl a spojil se Sovětským svazem.

I dnes totiž čelíme podobně zrůdným ideologiím nového řádu, jaký přináší Islámský stát nebo nigerijská skupina Boko Haram, které jsou stejně nemilosrdné a zvrácené, jako byla Třetí říše. Tváří v tvář takovému nebezpečí je nutné se sjednotit a překonat rozpory, jakkoli by byly hluboké, zapomenout na partikulární zájmy, aby byly tyto skupiny rozdrceny. Netolerovat dále finanční i jinou podporu poskytovanou bojovníkům džihádu Saúdskou Arábií, Katarem i členem NATO Tureckem, které použilo boj proti IS hlavně jako záminku pro likvidaci radikálních Kurdů, jedné z mála sil v regionu, která je schopna se úspěšně postavit Islámskému státu.

Možná, že za porážku IS budeme muset i tak draze zaplatit tak, jako zaplatily po druhé světové válce mocnosti, které ztratily své kolonie. Možná to bude znamenat vznik Kurdistánu, rozkol s Tureckem i ztrátu příjmů ze zbraní prodávaných Saúdské Arábii a dalším bohatým ropným státům u Perského zálivu. Ale porážka skutečného zla by za to stála. Je třeba si uvědomit, že k uprchlické krizi přispívá právě občanská válka v Sýrii, boje v Iráku i v Afghánistánu nebo chaotická situace v Libyi.