Jeden vicepremiér včera nařkl jiného vicepremiéra z populismu. Pavel Bělobrádek přímo na vládní tiskové konferenci kritizoval výrok Andreje Babiše, že je třeba uzavřít schengenský prostor a použít pro to vojáky NATO. Měl za to, že tato slova byla zvlášť nevhodná, když se v zemi objevují zjevné známky fašizace.

Bělobrádka podpořil premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka: „Každý, kdo se dívá kolem sebe a čte věci, které se objevují nejen na internetu, vidí, že tendence fašizace tady jsou.“ Dodal, že jsou tu i politici, kteří si na tom budují kariéru.

Hrozí ovšem zatažení do věčného sporu o terminologii. Fašismus a nacismus se poněkud liší. Není zjevné, zda s tím premiér a vicepremiér počítali a skutečně chtěli poukázat na fašizaci. Protože by tím paradoxně zasáhli i sebe. Fašismus je mimo jiné charakteristický zatracováním politických stran a vyzdvihováním státu řízeného z jednoho autoritativního místa. Moderně by se řeklo jako firma.

ČSSD a KDU-ČSL nejsou v opozici k muži, který u nás hlásá tyto zásady. Naopak s ním zasedají ve vládě. Takže je to pro ně hodně tenký led. I když to Bělobrádek pak dovysvětloval na Twitteru.

Na dotaz, zda je možné sedět ve vládě s populistou, odpověděl: „Ano. Jinak by tam seděl s Úsvitem.“ A ke zprávě o tom, že NATO uprchlickou krizi řešit nebude, jízlivě poznamenal: „A. Babiš řekl, že je pragmatik a nežvaní. Hm. Tak tady to moc neplatí.“

Srozumitelnější, byť politicky méně vyhraněný než fašizace, mi přijde výraz, že společnost vykazuje jasné příznaky hnědnutí. Je to také mimo jiné Babišův deník, který zachází v rukavičkách s Martinem Konvičkou a fakticky mu dělá PR.

Sobotka nejmenoval politiky, kteří si na hnědnutí společnosti budují kariéru. To by se musel dostat nejen k Babišovi, ale také k prezidentu Miloši Zemanovi, což si ve své funkci dovolit nemůže. To je ovšem politická násobilka.

Užitečnější by bylo pochopit, proč tu jsou k dispozici takoví voliči. Svět prožívá krizi a lidé, kteří se nechtějí smířit s tím, že žít se bude v nestabilitě, jsou samozřejmě rozladění. Rádi by pevnou ruku, která to prostě zařídí. Zároveň Evropa prohrává v tom, že nechce mít dost dětí a ztrácí pevné zásady, natož aby byla ochotna své zásady bránit.

Pomůže tady NATO? I kdyby, tak pouze na chvíli. Rozumnější by bylo vycházet z předpokladu, že kontinent se neodvolatelně změní. A přemýšlet, jak by bylo možné minimalizovat násilí, které podobné okamžiky dějin vždy doprovází.