Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Nepředstírejme, že jsme cosi jiného, než jsme - Antonín Rašek

Novinky, Antonín Rašek

Jiří Pehe napsal úvahu Bude Miloš Zeman znovu kandidovat? (Novinky.cz 21. 8.). Logicky usuzuje, že to závisí na jeho zdraví a příznivých preferencích.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Antonín Rašek

Článek

Autor dospěl k závěru, který sám považuje za překvapivý: „Na tom, zda bude, nebo nebude Zeman prezidentem až do roku 2023, vlastně ani až tak moc nezáleží, pokud jde o základní parametry našeho politického a ústavního systému… Záleží na tom snad jen z hlediska jakési politické hygieny…“

Kvůli ní se údajně dost podstatná část české veřejnosti bude muset v případě jeho znovuzvolení za něho stydět i po roce 2018. Podle autora prezident váhu svého úřadu podstatně snížil jak doma, tak v zahraničí. Jenže chybějí příklady.

Vezmeme-li třeba The Economist či Die Presse, France Press, Reuters nebo TASS, o Zemanovi se tu nic nedozvíme. Jak to tedy autor ví, že nám dělá v zahraničí ostudu? Dá-li si práci, někde něco najde, ale musí hledat, což běžný čtenář nedělá.

Připomnělo mi to historku, kterou mi vyprávěl přítel. Povznášela se nad něho mladá doktorka, která celý život prožila jen v Praze, a proto ji považuje za střed světa. Když se ji zeptal, kde je Bíteš, jeho rodiště, nevěděla. Znala jen Brno. Uraženě jí začal vykládat brněnské historky o Pražácích. Neuváženě se jí i zeptal: „Víš, co se v Praze říká o Brně?“ Odpověděla bryskně: „Nic, vůbec nic!“

A tak to je s ostudou Miloše Zemana. Jak jinak, když si Američané pletou The Czech Republic a The Chechnya. Jako my nevíme, kde přesně v USA leží stát Idaho. Spíš lidem ve světě mohl v paměti uvíznout televizní šot, jak demonstranti házejí na středoevropské prezidenty vajíčka. Ostatně reakce na mnohé Zemanovy výroky jsou mnohdy drsnější než slovník jeho.

Pehe uvádí jako vzor slovenského prezidenta: „Jenže Miloš Zeman není Andrej Kiska, který svým důstojným vystupováním a uvážlivosti vytvořil na Slovensku z prezidentského úřadu skutečnou a respektovanou protiváhu vlády Roberta Fica, přičemž v zahraniční pomáhá výrazně zlepšovat obraz Slovenska.“

Nic proti tomu. To by tu ovšem nesměl být ironický až jízlivý český národ, ti švejkující vtipálci a Heydrichovy smějící se bestie zároveň, aby někdo jako repliku nenapsal: „Slovenský prezident Andrej Kiska si nechal operovat kyčelní kloub v Plzni. Tuto banální operaci podstoupil v zahraničí a vyjádřil tak nedůvěru ve slovenské zdravotnictví, že mu může být Slovensko ukradené.“ Nechybí i doporučení, „aby až skončí u bratří Slováků, vzal to u nás“. Ostatně Václav Havel byl taky prezidentem ve dvou státech.

Ale vážně. Jiří Pehe s Alexandrem Mitrofanovem, kteří často píší na adresu českého národa, by si měli uvědomit, že jsme původem par excellence v tom nejlepší slova smyslu národem plebejským, a že se za to ve své většině nestydíme.

Historik umění Václav Vilém Štech vyprávěl kdysi půvabnou story, jak ho v osmašedesátém oslovil jeho student, jestli má emigrovat. Pan profesor mu moudře řekl: „Po Bílé hoře urození emigrovali, zůstali jen šustři, ševci, kteří však vytvořili národ.“ Ten student zůstal doma. O plebejském původu českého národa píše i Zdeněk Mahler. Plebejská je i značná část naší literatury, stačí připomenout Havlíčka, Haška a Hrabala.

Zatímco polská a maďarská šlechta tvořily čtyři až šest procent národa, u nás sotva půl. Proto představa, že si Češi zvolí za prezidenta šlechtice, je absurdní.

Nejinak je tomu s autorovým přesvědčením, že dějiny „nakonec píší historici, akademici a intelektuálové.“ Možná je píší, ale nejen ti současní, rozhodující je, kdo je tvoří, a to je vždy celý národ, nejen jeho elity v tom nejlepší slova smyslu.

Z tohoto hlediska je zvláštní, že při letošním vzpomínání na Pražské jaro se mluvilo o lecčems, ale ne o tom podstatném – že kromě pokusu liberalizovat společnost bylo především fenoménem kulturním. Za normalizace si všichni slibovali, padne-li autokratický režim, že využijí svobodu pro tvořivou práci. Jenže v tomhle směru jsme šedesátá léta ještě nepřekonali. Chybí k tomu kulturní klima.

Antonín Rašek

Původní profesí voják, který současně vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie a historie. Po 21. srpnu 1968 byl z armády propuštěn, rehabilitace se dočkal po listopadu 1989. Stal se civilním náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky UK. Je autorem devatenácti románů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám