KOMENTÁŘ: Proletariát globalizace - Jiří Pehe

Jenže tak jednoduché to není. Zesilující migrace z chudých zemí do těch bohatších souvisí i se skutečností, že bohaté industriální země Západu během posledních desetiletí exportovaly v procesu sílící globalizace mnoho sociálních, ekonomických a ekologických problémů, které původně doma zakoušely i ony, do chudých rozvojových zemí.

Jinými slovy: na Západě si dnes většina lidí užívá slušné životní úrovně, sociálních jistot, ekologických standardů atd., protože se na národní úrovni podařilo prosadit regulaci kapitálu a přerozdělování bohatství. Jenže v procesu globalizace nadnárodní společnosti postupně z tohoto přediva regulace unikly tak, že praktiky, které nemají povolené doma, exportovaly do rozvojových zemí.

V řadě z nich se nejenom nemusejí zdržovat pracovním právem, ekologickými standardy a technickými předpisy, ale mohou navíc zaměstnávat místní za extrémně nízké mzdy. Levně vyrobené zboží nebo levně získané suroviny se pak vracejí na Západ, aniž by z toho rozvojové země výrazně profitovaly.

Česká republika z tohoto nespravedlivého systému vykořisťování „Jihu“ „Severem“, neboli rozvojových zemí Západem, těží dnes stejně jako ostatní západní země.

Stačí si udělat malý osobní průzkum. Pokud si zkontrolujete všechny předměty běžné spotřeby, které používáte, zjistíte, že nemalý počet je vyroben ze surovin získaných v chudých rozvojových zemích. Pokud nejsou tyto předměty vyrobeny z těchto surovin až na Západě, kde získají „přidanou hodnotu“, jsou vyráběny s použitím extrémně levné pracovní síly, občas i otrocké práce, přímo v rozvojových zemích.

Lze samozřejmě argumentovat, že i tato forma „vykořisťování“ postupně pomáhá chudým zemím bohatnout, protože alespoň část jejich populací najde práci a nadnárodní korporace tam platí alespoň nějaké daně. Větší část bohatství, které se tam vyprodukuje, ale nakonec končí v kapsách nadnárodních společností, které repatriují svoje zisky do západních zemí, kde sídlí.

Nůžky mezi bohatým Severem a chudým Jihem se tak spíše rozevírají, než že by se zavíraly. Vykořisťování „proletariátu“, proti kterému se kdysi úspěšně postavila evropská levice na teritoriu svých národních států, bylo exportováno jinam. Imigranti jsou jen špičkou ledovce jakéhosi „proletariátu globalizace“, který se masově vytvořil za hranicemi Západu.

Naše poměrně vysoká životní úroveň, o kterou se většina nyní nechce s ekonomickými migranty dělit, je do jisté míry možná jen kvůli této novodobé exploataci, kterou výrazně zesílil proces globalizace.

Lidé žijící v chudých zemích – v Africe, Jižní Americe a Asii – přitom dnes mají zásluhou globalizace zároveň přístup k infomačním zdrojům, jako je internet a televize. Vidí, že za dvanáctihodinovou či delší dřinu si ti z nich, co vůbec nějakou práci seženou, vydělají jen zlomek toho, co za osm hodin práce vydělává jejich západní protějšek, který si ještě navíc užívá různých sociálních výhod.

Není divu, že mnozí – zejména mladí muži – se nakonec odhodlají zkusit i za cenu nasazení vlastního života štěstí na Západě, kde za tutéž manuální práci mohou dostat mnohonásobně více, a pomoci tak svým rodinám. Ti, kteří mají nějakou vyšší kvalifikaci, pak mají k emigraci ještě o důvod víc.

Proletariát v západních zemích v podstatě zmizel a byl nahrazen středními třídami. Neradi si připouštíme, že tuto proměnu částečně umožnila „proletarizace“ celých rozvojových zemí, jejichž levná práce a suroviny pomáhají financovat náš blahobyt. Když se přitom ti odvážnější z mas tohoto proletariátu globalizace pokusí migrovat až k nám, odmítá je společenská většina jako vetřelce, kteří chtějí brát lidem práci nebo parazitovat na našem sociálním systému.

V českém případě je obzvláště pikantní, že proti ekonomické migraci brojí i mnoho lidí na levici, nemálo z nich jsou bývalí členové komunistické strany, která měla boj proti vykořisťování vepsán na svém štítu. Nyní, když se toto vykořisťování v důsledku globalizace internacionalizovalo a jeho největší tíha přesunula za hranice Západu, nemají lidé, kteří kdysi bojovali pod praporem sociální rovnosti proti kapitalistickému vykořisťování, s novodobým proletariátem globalizace často žádné slitování.

Mnozí by nejraději zavřeli hranice. Jiní bojovně mluví o potřebě potápět pašerácké lodi nebo radikálně zpřísnit imigrační zákony. Co na tom, že tak nezmizí skutečnost, že část našeho bohatství bude nadále financována s pomocí cynického vykořisťování Jihu Severem.

Možná tato situace nabízí levici námět k přemýšlení a akci. Možná by se měla místo ustrašené obrany našich sociálních jistot proti migrantům více soustředit na to, jak prosadit na globální úrovni tytéž principy rovnosti a spravedlnosti, s jejichž pomocí kdysi humanizovala západní kapitalismus.

Nápor migrantů se totiž nepodaří omezit žádnými technickými opatřeními. Bude dál jen sílit, dokud se nepodaří zásadně změnit výše zmíněný systém vykořisťování chudých zemí Jihu bohatými zeměmi Severu.