Ve skutečnosti jsou při troše dobré vůle její základní obrysy připravené, stačí jen chtít a mít opravdu touhu krizi řešit s ohledem na prospěch všech, primárně však občanů nejen Řecka, ale i všech ostatních. Pozice jednotlivých účastníků jsou také jasné a dají se celkem jednoduše popsat.

Podle analýzy Mezinárodního měnového fondu a věřitelů, která unikla na veřejnost, je zřejmé, že jsou si Evropská komise, Evropská centrální banka i jednotlivé zúčastněné státy vědomy toho, že dosavadní šetření nikam nevedlo a nikam nepovede. V případě pokračování tvrdých tupých škrtů se situace Řecka významně nezlepší ani v roce 2030, ekonomika nenastartuje.

Již nyní dosahuje nezaměstnanost astronomických třiceti procent, u mladých lidí do 35 let se šplhá k 60 procentům, ekonomika se propadla o čtvrtinu, což odpovídá středně dlouhé válce, a až 45 procent důchodců se podle údajů nachází na hranici chudoby či pod ní. Přitom senioři jsou ti, kteří celý život pracují, jsou to rodiče, o které se musíme postarat a není možné je nechat padnout. Představme si podobnou situaci v České republice, platy klesly, práce není, důchod je často jediným příjmem celé rodiny.

Základní problém je v neschopnosti věřitelských institucí se domluvit, i když v konečném důsledku to možné je. K tomu je také opakovaně vyzval americký prezident Barack Obama.

MMF si uvědomuje nutnost odložit splátky a navrhuje je odložit o 20 let, bohužel však trvá na pokračování škrtů v duchu neoliberální teorie. Škrty ale nikam nevedly, protože po pěti letech šetření dluh Řecka narostl z přibližně 115 na 180 procent a ekonomika se nezvedla. Jejich špatný dopad je zřejmý na první pohled.

Evropská komise si uvědomuje složitou situaci v Řecku. Její předseda Juncker se ve svém projevu dušoval, že si je vědom potřeby prorůstových opatření. Stejně tak si je vědom politických a strategických aspektů. Neschopnost vyřešit krizi v eurozóně je nejenom ostuda celosvětová, ale značí i to, že je Evropská unie skutečně neakceschopná. Navíc je potřeba řešit jiné důležité otázky, ať již je to krize na Ukrajině, uprchlická vlna, nebo destabilizované země po Arabském jaru.

Státy eurozóny jsou opravdu roztříštěné, dohodnout se nedokážou vůbec a chtějí své peníze hned. Francouzi, Italové, Španělé a další země oponují neosvědčeným škrtům a chtějí prorůstová opatření. Němci se snaží udržet si rozhodující slovo a je pro ně výhodný současný stav, kdy jim oslabené euro pomáhá vyvážet. Odmítají také uznat svůj intelektuální omyl, kterého se dopustili naordinováním škrtů místo investic po vzoru úspěšných Spojených států.

Země méně ekonomicky výkonné, jako například Litva, oponují pomoci strádajícím Řekům s poukazem na to, že u nich mají důchodci méně. To však nemá argumentační váhu čistě z toho důvodu, že v Řecku je naprosto odlišná cenová hladina a celkově mnohem vyšší náklady na život. Stejně tak by cílem spojené Evropy nemělo být dostat všechny své členy na ekonomickou úroveň nejslabšího, ale naopak nejsilnějšího. Evropská centrální banka čeká na rozhodnutí politiků, byť by neměla, a popis její role vydá na samostatný komentář.

Dohoda by přitom byla jednoduchá. Státy eurozóny peníze nedostanou, pokud Řecko zbankrotuje, a proto je v jejich zájmu, aby prosperovalo a splácelo. Splátky se odložit musí, jinak k růstu nedojde.

A především je třeba si uvědomit, že půjčky nesměřovaly z devadesáti procent do Řecka, ale zpět do soukromých bank, převážně francouzských a německých. A byly to peníze občanů, kteří mají právo ptát se, kdy se použijí pro jejich dobro. Nejen Řeků, ale všech.