Článek
Její ekonomika se propadá a podle posledních odhadů Mezinárodního měnového fondu nebude pokles činit „jen“ původně odhadovaných 5,5 procenta, nýbrž devět procent, přičemž inflace dosáhne 46 procent. Zemi hrozí bankrot.
Putin je nyní spojován především s agresivní imperiální politikou Ruska, s výhrůžkami silou, s touhami rozšířit moc Kremlu a dostat do své sféry vlivu území většiny bývalého Sovětského svazu. Po svém nástupu do funkce však dokázal tvrdě zatočit s oligarchy, kteří rozkrádali a drancovali zemi. Dal jim jasně najevo, že buď budou pracovat pro Rusko, a pak jim nějaký, ale stále dost velký ždibec zůstane, nebo mají smůlu.
Někteří srazili paty, další raději zůstali v cizině. A ti kteří nepochopili, nebo se jim nezamlouvaly diktátorské způsoby nového ruského prezidenta, poznali, že své úsilí zkonsolidovat zemi a ukončit její drancování a zbídačování obyvatel bere Vladimir Vladimirovič vážně.
Bylo to tvrdé a mnohdy nedemokratické, ono Rusko nikdy moc demokratické nebylo. Často se nectilo firemní vlastnictví a uzavřené smlouvy, někteří vzpurnější pro výstrahu dokonce skončili ve vězení.
Nutno ale podotknout, že metoda byla účinná. Putin podřídil oligarchy potřebám země a těžilo z toho celé Rusko včetně jeho obyvatel. Ekonomika rostla a Rusové zažili nejlepších deset, patnáct let, kdy jim znatelně stoupla životní úroveň. Právě z toho pramení obliba Putina v Rusku.
Zato na Ukrajině se nikdy nepodařilo oligarchy dostat pod kontrolu. Rozkradli, co se dalo, a ze státu i z rozvrácené ekonomiky tyjí dál. Skutečnými vládci mnohých oblastí jsou právě oligarchové, kteří v nich kontrolují skoro celou ekonomiku, a někteří, jako dněpropetrovský Ihor Kolomojskij, se dokonce alespoň na čas stávají gubernátory. Že toto propojení politické a ekonomické moci nesvědčí státu, je celkem jasné.
Situaci na Ukrajině nezměnila ani oranžová revoluce na konci roku 2004. Opakované volby hlavy státu sice zabránily tomu, aby do křesla prezidenta nastoupil proruský Viktor Janukovyč, který si pomohl k vítězství podvody, jenže ani příchod prozápadních politiků k moci mnoho nezměnilo. Premiérkou se stala „plynová princezna“ Julia Tymošenková, která zbohatla na privatizaci energetických podniků a byla opakovaně stíhána za daňové úniky.
Prezident, který plánoval podívat se na zoubek oligarchům, ji záhy odvolal pro podezření z korupce, což však vedlo jen k rozkolu prozápadní koalice. Tymošenková se na politické scéně udržela, ale jí plánovaná reprivatizace, která měla odstranit největší problémy divokého odstátňování, se už neuskutečnila. Oligarchům křídla nikdo nepřistřihl a voliči znechucení hádkami mezi lídry prozápadních stran nakonec opět dali přednost Janukovyčovi.
Ten se snažil hledat ekonomickou pomoc, kde to šlo. Koketoval s Evropskou unií, ale pak se k ní obrátil zády, což vyvolalo na konci roku protesty na Majdanu. Jenomže Putin mu slíbil víc – nákup ukrajinských dluhopisů za patnáct miliard dolarů a snížení ceny plynu. Ještě na počátku demonstrací získal Janukovyč další miliardy v Číně, protože země potřebovala v roce 2014 na splátky a plyn okolo 14 až 18 miliard dolarů.
I když byl po krveprolití na Majdanu Janukovyč svržen, klientelismus nezmizel a Ukrajinu dál ovládají oligarchové, kteří mezi sebou bojují o ještě větší moc. Nic na tom nemění ani různé protikorupční zákony a efektní razie. Ono není divu, když v čele země je jeden z nejbohatších Ukrajinců, majitel čokoládoven Rošen a dalších podniků Petro Porošenko. Je to ten samý Porošenko, který byl v době pádu první vlády Tymošenkové viněn z korupce a který tehdy bránil plánu premiérky na reprivatizaci velkých podniků.
Ukrajina si musí dál půjčovat od mezinárodních věřitelů. Během příštích čtyř let by od nich měla získat 40 miliard dolarů. A možná bude potřebovat ještě víc, když boje neustávají a dál vyčerpávají už tak oslabenou ekonomiku.
Ukrajinci si budou muset dál utahovat opasky, protože je čeká uvolnění cen energií a potýkání s inflací, která podle některých analýz u běžných životních potřeb dosáhla nikoli dvou-, ale tříciferných čísel.
To by se hodil nějaký ten Putin s vazbami na tajnou službu, který by se oligarchů nebál, protože najít Hérakla, který by vyčistil ten Augiášův chlév korupce a klientelismu, se asi najít nepodaří. Antických hrdinů se jaksi nedostává.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.