Samotný proud emigrantů by ale krizi vyvolat nemusel. Bohatá a akceschopná Evropa by si poradila, i kdyby do ní ze strachu či z touhy po bohatství emigrovala celá válkou zkroušená Sýrie včetně Bašára Asada. Jak by si však mohla Evropa poradit, když většina Evropanů o imigranty z Blízkého východu a Afriky nestojí. A zde leží jádro paradoxu. Evropa imigranty nechce, ale když už se tam dostanou, mohou zůstat. Proč?

Právník by odpověděl, že evropské země zavazují mezinárodní smlouvy pomáhat těm, jejichž život je v ohrožení. Pravda. Ale větší pravda mezinárodní politiky říká, že pokud stát skutečně nechce, mohou ho donutit jen bodáky interventa. A za uprchlíky nikdo intervenovat nebude. Kde tedy leží jádro pudla?

Zatímco většina Evropanů uprchlíky nechce, menšina ano. Aktivisté, lidskoprávní organizace i část politických elit cítí morální povinnost pomáhat. A zatímco pro odmítající většinu zůstávala imigrace tématem marginálním, pro souhlasící menšinu byla a je tématem důležitým.

Jenže doba se mění. Nárůst počtu imigrantů, teroristické útoky, brutalita radikálních islamistů, desítky dalších věcí a samozřejmě větší mediální pozornost otáčejí většinu k zájmu o problém migrace z Blízkého východu a Afriky. Maminky, které na svých fórech normálně debatují o nemocích dětí a hádkách s manželi, se najednou baví o uprchlících. A rozhodně se je nechystají v Evropě vítat.

Evropská elita musí jednat. Buď občany přesvědčit o tom, že je správné uprchlíky přijímat, nebo jim cestu uzavřít. Bude-li přání většiny ignorováno, podpoří většina ty, kteří jí řešení slíbí. Radikální a extremistické strany po celé Evropě se na to už pořádně těší.