To je představa, která pěkně vypadá na papíře. Už samotné slovo „kvóty“ vyvolává vcelku pochopitelně nejrůznější negativní reakce – od obviňování Bruselu z dirigismu, až po argumenty, že stejně nelze přinutit uprchlíky, aby zůstali v zemi, kam budou přiděleni.

Jenže problémy jsou i s principem dobrovolnosti. Ten by se snad dal uplatnit v případě uprchlíků mimo evropské území, protože s výjimkou argumentu, že země EU jsou propojeny schengenským prostorem, a přijatí uprchlíci se tudíž budou stejně eventuálně moci pohybovat po celé EU, neexistuje úplně přesvědčivý argument, proč příjem a distribuci uprchlíků, kteří v EU zatím nejsou, centrálně řídit z Bruselu, což si pak samo o sobě vyžaduje kvóty.

Co ale s desetitisíci uprchlíků, kteří v EU už jsou? Ponechat je v Itálii a Řecku dost dobře nelze nejen kvůli otřesným podmínkám v přecpaných utečeneckých táborech, ale i proto, že by to bylo úplné selhání evropské solidarity. Země jižního křídla EU, kam se uprchlíci přes moře valí, nemohou za svoji geografickou polohu.

Pokud by zvítězila česká představa o dobrovolnosti při příjmu těchto uprchlíků, jak by to asi přesně probíhalo? Rozjeli by se čeští imigrační úředníci na jih Evropy, kde by si v táborech z uprchlíků vybírali jen ty, které chceme? A podle jakých kritérií by to činili? Barvy pleti, náboženství, země původu, vzdělání, pohlaví?

Když už by si ostatní země EU nestěžovaly na latentní rasismus, který se zdá být v takové „probírce“ uprchlíků obsažen, docela jistě by si mohly mnohé stěžovat, že ony samy nakonec musejí přijmout uprchlíky, kteří na ně zbyli poté, co si Češi a další podobně vychytralé země vybraly ty „vhodnější“.

Jinými slovy: jistý typ imigrantů si ta která země může samozřejmě vybírat, když jde o řízené přistěhovalectví – kupříkladu kvůli nedostatku určitého typu pracovních sil. Jenže „uprchlík“ je jiná kategorie. Jsou to lidé, z nichž většinu není z EU kam vrátit. Buď proto, že přišli ze zemí zasažených konflikty, nebo proto, že nemají žádné „papíry“.

Je samozřejmě nutné běžence „prolustrovat“, aby se určilo, zda nejsou jen ekonomickými migranty nebo zda nemají podezřelou minulost. Jenže když bude tento proces ponechán čistě jen na zemích, které se na jihu EU potýkají s uprchlickou kalamitou, je jisté, že dojde k mnohem většímu počtu chyb.

I proto dává smysl „přidělit“ uprchlíky do jednotlivých členských zemí, kde je orgány té které země mohou během pobytu ve vlastních azylových zařízeních „překontrolovat“. Námitka, že ti, kteří u nás v tomto procesu uspějí, stejně nakonec odejdou do jiných zemí EU, je přitom dost lichá. Nejde přece o to, u nás přistěhovalce násilím usazovat. Účelem je pomoct jim v první fázi pobytu a vyřídit jim „papíry“. V rámci vnitřně propojené EU pak mohou samozřejmě jít, kam chtějí.

Vraťme se ale k české vizi dobrovolnosti. Její úskalí pěkně odkryl nedávný novinový rozhovor s ministrem vnitra Milanem Chovancem (Právo, 6. 6. 2015).

Na otázku, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl, že pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoli na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.

Ministr se tak nepřímo dotkl hned několika ožehavých témat. Kupříkladu by se bylo možné zeptat, proč by Česko mělo preferovat právě křesťany. Pravda, jsme zemí, jejíž kultura se utvářela v převážně křesťanské civilizaci, a křesťanské církve jsou u nás nejpočetněji zastoupeny. Jenže podle českých zákonů mají všechna ostatní povolená náboženství rovné postavení s křesťanstvím, a navíc úplně nejvíc je u nás lidí, kteří žádné náboženské vyznání nemají.

Převážně křesťanské tradice mají i všechny ostatní země EU. Ty by se mohly oprávněně dotazovat, proč právě do Česka – po Estonsku druhé nejsekulárnější země v EU – posílat přednostně křesťany. Nemohl by leckdo argumentovat, že když už, měli by si Češi vybírat z uprchlíků především ateisty a agnostiky, pokud nějaké najdou?

Nebo by čeští imigrační úředníci měli vybírat především uprchlíky se světlejší pletí, protože ta u nás převažuje ještě stále více než v některých jiných zemích EU?

Jinými slovy, čeští politici se v moderní Evropě ocitají na velmi tenkém ledě, když mluví o tom, že bychom si nejraději sami rozhodli, „jaké uprchlíky“ přijmeme. Každé kritérium, které nabídnou, může být zbytkem EU použito „proti nám“, protože každé vyjevuje nějaký náš předsudek a nedostatek solidarity se zbytkem EU.