Článek
Ze všech půjček zůstalo pro potřeby Řecka pouhých deset procent. Zbytek se protočil na účtu a okamžitě směřoval do soukromě vlastněných bank, převážně francouzských a německých. Těch zbylých 10 procent nemohlo stačit na obnovu hospodářství ani na strukturální reformy směřující k růstu.
Tento přístup dokresluje fakt, že od roku 2008 do roku 2012 podle Evropské centrální banky vydala na sanaci bank Evropská unie přibližně dvanáct procent svého ročního hrubého domácího produktu. To odpovídá částce přibližně 40 biliónů českých korun, tedy čtyřiceti státním rozpočtům. Státy zaplatily dluhy soukromých institucí, které krizi způsobily, a pak požadovaly od občanů, aby šetřili, protože si prý žili nad poměry. Odborně se tomu říká socializace ztrát, neboli veřejnost zaplatí soukromé chyby.
Po pěti letech šetření se řecký dluh zvýšil z počátečních 115 procent HDP na současných 180. Nezaměstnanost dosáhla 30 procent, u mladých lidí do 35 let 60 procent. Řecká ekonomika poklesla o 25 procent. Roste počet bezdomovců, v nemocnicích docházejí léky. Řecká vláda skutečně škrtala a šetřila, dokonce se proškrtala k primárnímu přebytku. Jenže zároveň se dostala do pasti šetření. Sice vybírá větší procento daní, ale propadem ekonomiky z menšího celkového objemu. Ve výsledku získá tedy mnohem méně. Z toho je zřejmé, že plán nefungoval.
Výše popsanou situací se dostáváme k podstatě alibismu a podivné hry věřitelů s veřejností. I oni si totiž uvědomují, že jejich požadavky jsou nereálné a nastolený směr nikam nevede. Nemělo se jen šetřit, ale také investovat a kvantitativní uvolňování začít dříve. Po vzoru v podstatě úspěšné cesty z krize Spojených států.
Teď věřitelé řeší, jak svůj intelektuální omyl prodat veřejnosti, aniž by ho museli přímo přiznat. Proto řecká vláda dostala na stůl návrh, který je v mnohém přísnější a ekonomicky nereálný. Dalším v řadě světových ekonomů, který tento názor vyjádřil, je Joseph Stiglitz, držitel Nobelovy ceny za ekonomii. V britském deníku The Guardian se postavil zcela na stranu Řecka. Řekl, že řecká vláda má plné právo podmínky odmítnout.
Pokud Řekové přesto budou souhlasit, získají 7 miliard na splátky a dalších 11 navíc. Tím věřitelé nepřímo přiznávají svůj omyl. Jenže mnohem lepší by bylo, kdyby řekli: zmýlili jsme se, svůj omyl přiznáváme. Pro občany je důležitější prosperita a stabilita, než kdo komu více ustoupí. V případě řeckého bankrotu nás čekají zlé časy. Jen náznak dohody vždy euro posílí, nedohody oslabí.
Zhroucený stát na jihovýchodě Evropy, přes který proudí do Evropy velké množství ilegálních imigrantů, který sousedí s nestabilními oblastmi, není v zájmu nikoho. Proto Spojené státy, německá kancléřka i francouzský prezident tlačí věřitele, aby ustoupili. Jde o solidaritu, jednotu Unie, bezpečí a prosperitu všech, která je při nezachránění Řecka v ohrožení.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Dobrá zpráva je, že obě strany předložily své návrhy a vypadá to, že dohoda do konce června skutečně být může. Stačí jen chtít a nelhat. A představit realistický plán, který umožní Řecku prosperovat. A tím mít z čeho splatit dluhy, které za pět let špatných ekonomických opatření vynucených věřiteli velmi narostly.