Argumentovat tím, že my, Češi, neseme jakousi spoluodpovědnost za kolonialismus a další selhání Západu, jak jsem to údajně ve svém textu udělal, je podle nich čirý nesmysl.

KOMENTÁŘ: Za uprchlickou kalamitu máme odpovědnost i my – Jiří Pehe

Ptají se: neseme snad odpovědnost za zločiny proti lidskosti, kterých se dopouštěly koloniální mocnosti? A neseme spoluodpovědnost za zpackané invaze západních spojenců v severní Africe a na Středním východě?

Odpovídají si, že „ne“, a je podle nich tudíž nesmysl, že bychom byli spoluodpovědní za současnou vlnu uprchlíků, jejichž podstatná část prchá ze zemí, které byly kdysi ovládány kolonialisty, nebo ze zemí rozvrácených částečně i kvůli neúspěšným vojenským intervencím Západu.

Tyto reakce se bohužel zcela míjejí s podstatou mé argumentace. Nikdo, kdo má jen špetku zdravého rozumu, nebude tvrdit, že Češi nesou odpovědnost za nejrůznější koloniální praktiky a zločiny, když sami nikdy kolonialismus nepraktikovali – snad jen s výjimkou účasti na „polokoloniálních“ praktikách sovětského bloku, v jejichž rámci Československo vyzbrojovalo a jinak podporovalo diktátorské režimy v Libyi, Sýrii a Iráku.

Můj argument se ale týkal něčeho jiného: skutečnosti, že když jsme dobrovolně vstoupili do Evropské unie, přijali jsme chtě nechtě i určitou odpovědnost za dnešní důsledky minulého jednání zemí, s nimiž jsme nyní ve společném svazku.

Je to podobné jako v manželství. Manželka jistě nemůže být odpovědná za kriminální jednání svého manžela z doby před svatbou, ale do manželství vstoupila s vědomím, že dřívější kriminální jednání jejího manžela může mít kupříkladu majetkové důsledky, které dopadnou i na ni.

Minulost manžela se prostě nedá úplně vytknout před závorku, svatbou přijímáme za její důsledky část odpovědnosti. A stáváme se také členy širší manželovy rodiny. Bylo by kupříkladu podivné, kdyby se manželka odmítla jakkoli podílet na péči o nezletilé děti manžela z jeho předešlého vztahu poté, co jeho bývalá partnerka zemřela nebo je neschopná se o děti starat. Pokud by argumentovala tím, že manžel má děti dát coby důsledek své vlastní minulosti, která se ji netýká, do dětského domova, asi by nemělo takové manželství moc velký smysl.

Česká republika, jejíž občané odhlasovali vstup do EU velkou většinou v referendu, věděla, že spojuje svůj osud se zeměmi, které mají všechny nějakou minulost. Ta mohla mít pro nás v některých směrech pozitivní důsledky (kupříkladu v podobě finanční a další pomoci od zemí, které byly po druhé světové válce ekonomicky a politicky úspěšnější, než byly české země během komunismu), ale také negativní (kupříkladu v podobě problémů s nezvládnutou imigrační politikou v některých zemích západní Evropy nebo s důsledky koloniální politiky některých západních zemí.)

Fungovalo a funguje to i v opačném gardu. Nikdo by nemohl s vážnou tváří tvrdit, že Italové, Francouzi nebo třeba Dánové jsou zodpovědni za naši minulost, zejména za její některé kriminální aspekty – třeba konkrétně za zločinné politické procesy z 50. let, na jejichž základě byly stovky lidí popraveny a desetitisíce odsouzeny do vězení.

Tím, že ale západní země přijaly Česko do EU, převzaly chtě nechtě spoluodpovědnost za některé důsledky naší minulosti – včetně té poválečné, kdy jsme vyhnali tři milióny sudetských Němců, nebo komunistické. Nenesou na této minulosti žádnou vinu, přitom ale tato naše minulost přitom má i pro ně dodnes jisté důsledky, s nimiž nám pomáhají se vypořádat různými způsoby – od institucionální modernizace až po finanční pomoc.

Kdyby tyto země postupovaly podle stejné logiky jako dnes mnozí naši občané a dokonce i politici, kteří tvrdí, že za uprchlíky by měly mít v EU odpovědnost země s koloniální minulostí, pak by mohly jednoduše říci, že jim do našich problémů způsobených naší minulostí taky nic není. Stamiliardy, které posílají v podobě strukturálních fondů, by jistě mohly využít lépe doma.

Stejně podivný jako argument, že důsledky minulosti jednotlivých členských zemí lze ve společném evropském domě zcela oddělit od všech ostatních členských zemí, je i argument, že Česko nenese zodpovědnost za zpackané vojenské invaze, kterých se sice přímo neúčastnilo, ale které jeho politická reprezentace podpořila.

Ohánět se tím, že konkrétní lidé byli v jistém počtu proti té které vojenské akci, dokonce třeba podepisovali petice, bohužel nijak nemění konečný výsledek. Tedy že demokraticky zvolená politická reprezentace ČR (tedy legitimně vládnoucí politická většina) podpořila jak americkou invazi v Iráku (jakkoli kličkovala okolo otázky, zda je přímo členem „koalice ochotných“), tak neodmítla v NATO akce spojeneckých sil – kupříkladu v Libyi. Tvrdit, že na to malá členská země nemá dostatečný vliv, je bohapustý alibismus.

Je zcela legitimní, když někdo připomene, že on coby občan byl proti té či oné invazi, kterou jeho země posvětila, ale je pochybné argumentovat tím, že Česká republika nemá na těchto invazích žádný podíl – a tudíž ani podíl na vlně uprchlíků z těchto rozvrácených zemí. Nelze v NATO a EU být – a zároveň předstírat, že v nich nejsme.