KOMENTÁŘ: Za uprchlickou kalamitu máme odpovědnost i my – Jiří Pehe

Podobným argumentem je, že se Česká republika nepodílela na invazích, které rozvrátily některé země na severu Afriky, nebo se neúčastnila vyzbrojování povstalců v dalších, dnes rozvrácených zemích.

To je jistě do značné míry pravda, ale není to dobrý argument. Solidarita s jižním křídlem EU, kde se běženci hromadí, jakož i s velkými evropskými zeměmi, které nejvíce uprchlíků přijímají, nemůže být podmiňována poukazy na historii.

Když Česká republika žádala o členství v EU, a všemi silami o něj usilovala, věděli jsme přece velmi dobře, že každá tehdejší členská země má nějakou historii, jejíž dědictví může tak či onak ovlivnit i všechny ostatní členy společného klubu. Do EU jsme nevstoupili s tím, že toto dědictví se dá vytknout před závorku, a vzájemnou solidaritu si budeme prokazovat pouze v oblastech, které nejsou historií té které země ovlivněny.

Jinými slovy: členství ve společném prostoru solidarity jsme přijali jak s pozitivy, které z toho plynou, tak s vědomím možných negativních okolností, které budeme s ostatními sdílet. Když se teď řada lidí u nás distancuje od uprchlické kalamity s tím, že jsme ji coby nekoloniální země nezavinili, není to vůči ostatním členům klubu férové.

I oni by mohli argumentovat, že máme nějakou historii. Kupříkladu tu komunistickou, která v podobě nejrůznějších sociálních neduhů – od neúcty k zákonům až po rozsáhlou korupci – dodnes ovlivňuje nejen fungování naší společnosti, ale také negativně dopadá na země, které nám otevřely náruč.

I ony mohly před časem říct: totalitní komunismus jste si do značné míry zavinili sami, s jeho dopady se poperte sami. Proč bychom vám měli dávat stamiliardy korun, nebo vám pomáhat s modernizací institucí? My jsme u nás komunisty k moci nepustili.

Falešný je také argument, že Česká republika nijak nepřispěla k rozvratu v některých severoafrických zemích a na Středním východě. Za prvé jsme už byli v době, kdy se rozhodovalo o některých intervencích, členy NATO. Není známo, že by naši politici na půdě NATO nebo OSN vehementně rozporovali kupříkladu americké plány na invazi v Iráku. To samé platí o vojenském zásahu v Libyi.

Tvrzení, že náš reálný vliv byl příliš malý na to, abychom dokázali USA nebo velké evropské mocnosti od jejich plánů odradit, neobstojí. Jistě naši politici měli přinejmenším možnost oficiálně protestovat.

Problém je i s „koloniálním“ dědictvím. Ne, Češi nikdy neměli kolonie, ale Československo coby komunistická země aktivně pomáhala diktaturám v Libyi, Sýrii i Iráku. Lze se oprávněně ptát, zda by v těchto zemích nakonec došlo k občanským válkám, kdyby v nich sovětský blok, za aktivní účasti Československa, neudržoval při životě autoritářské režimy, které pošlapávaly náboženské a další tradice i občanské svobody, a generovaly tak postupně obrovské společenské frustrace.

Na tento náš podíl na situaci v některých zemích Středního východu a severní Afriky dnes rádi zapomínáme s pomocí fikce, že komunistický režim nám byl vnucen, a že obecně je to kus naší historie, od níž se po právu distancujeme. Dějiny u nás ale nezačaly 17. listopadu. 1989. Dnes jsme demokracií, ale nebyli jsme jí vždy.

Stejně tak některé dnešní západní demokracie byly kdysi koloniálními mocnostmi. Není alibistické, když jim mnozí Češi kvůli dědictví kolonialismu vyčítají uprchlickou kalamitu, zatímco svoji vlastní historii si vykládají přinejmenším účelově?

Nepodporovalo komunistické Československo kupříkladu sovětskou invazi v Afghánistánu, která byla počátkem jeho dnešního rozvratu? Vystačíme si s tím, že jsme coby sovětský satelit neměli údajně na vybranou?

Možná by tedy bylo dobré tváří v tvář uprchlické kalamitě přestat šermovat historií a údajnými chybami těch ostatních. Měli bychom se zaměřit na to, co je podstatné. Tedy na otázku, zda chceme být v současné nelehké situaci solidární s těmi zeměmi EU, které nám už od roku 1989 prokazují nemalou dávku solidarity.