Očima Saši Mitrofanova: Klaus a Zeman, nastavená zrcadla

Byli výraznými českými politiky po listopadu 1989. Dnes se jeden kámoší s Putinem, druhý s Le Penovou a Putin se kámoší s Le Penovou až tak, že ji financuje. Václav Klaus a Miloš Zeman se dobrovolně stali členy bratrstva nočněvlčí pracky.

Nejjednodušší by bylo svalit tento vývoj na osobní vlastnosti protagonistů s přihlédnutím k věku a částečně ke zdravotnímu stavu. To by ale byl pohled pouze na dvě individua. Jenže v Česku byli oba politickými veličinami první kategorie. Jen „lidské“ vysvětlení podle mě nestačí.

Nejdříve by se ale měly najít jejich pozitivní vlastnosti, které pomohly společnosti. U Klause je to zjevné. Měl odvahu říznout do živého těla normalizačního Česka a nařídit léčbu transformačním šokem. Šlo udělat přechod od reálného socialismu k tržní ekonomice lépe? Každý vám řekne, že ano, od odborníků až po občany různých názorů. Ale stalo se, že po této poušti vodil Čechy Klaus. Se vším, co se na tento pochod nalepilo a hnije dodnes.

U Zemana můžeme hledat jako šmudlové a po delším šátrání narazíme na dejme tomu privatizaci bank. Ať si k tomu jeho příznivci dodají ještě něco, co mě zrovna v tuto chvíli nenapadlo. A Klausovi stoupenci, zachovali-li se nějací, ať se rozčílí, že jejich guru si zaslouží lepší hodnocení. Nemluvím o těchto groupies náhodou. Jsou stejně důležití jako jejich vyvolenci a v jistém smyslu dokonce důležitější.

Byli totiž kváskem, který dovolil Klausovi i Zemanovi nakynout do rozměrů, které měli ve svých nejmocnějších obdobích. A naopak, jakmile masa těchto podporovatelů kriticky klesla, vedlo to k proměně dvou byť kontroverzních, ale přece jen státníků v postavičky ze show o Kašpárkovi. Mám-li použít oblíbené hlášky, oba byli zrcadly, která nastavovali společnosti, jež jim hlasitě říkala, že jsou když už nikoli nejkrásnější, tak určitě nejchytřejší.

Do Klause promítli své naděje ti, kteří po listopadu cítili v kostech šanci naplnit touhu, jejíž nemožnost je rozežírala za komunistů. Chtěli zbohatnout a poskočit mezi honoraci. Zeman zbyl na ty, kteří cítili v kostech, že jim zbohatnutí nehrozí, a skrz něj posílali Klausovým boys paprsky virtuální smrti. Do obou táborů také přilétla hejna kariéristů.

Dnes se musely bývalé modly přivinout k dubisku, které jim konejšivě bručí do ucha, že jsou gerojové. Většina jejich českých groupies totiž utekla k novému sluníčku, které spojilo Klausův lesk peněz a Zemanovu hranou lidovost. Ať žije Andrej! nese se luhy a háji.

„Běda společnosti, která potřebuje hrdiny.“ (Bertolt Brecht)