„O kom budeš dnes psát?“ zeptal se mě desetiletý syn. „O Karlu Schwarzenbergovi? To je divný, ten přece pořád spí.“ Přísahám, že na tento prvek jsem zapomněl. Ale zřejmě se to Schwarzenbergovi už neodpáře. Ani hláška, že spí, když se kecají blbosti, patrně příliš nezabrala.

Spouštěčem k mým úvahám se stala zpráva, že Schwarzenberg je v Sněmovně zdaleka nejlepší, co se týká absence. V tomto volebním období se zúčastnil jen 28,3 procenta hlasování. Další v pořadí, David Kádner (Úsvit), měl 42,5procentní účast.

Na Schwarzbergerovu obranu okamžitě vyrazil zbrojnoš Miroslav Kalousek: „Samotná účast ve Sněmovně neříká vůbec nic o naší práci.“ Je příznačné, že se s reakcí hbitě vynořil právě on. Je jeden ze tří mužů, skrz něž se Schwarzenberg zjevoval či zjevuje a jako Měsíc svítí odraženým světlem.

Nadaný pytlák, jehož majitel lesu udělal politickým hajným, dnes reálně dělá to, co předseda TOP 09 občas deklaruje. Například když Schwarzenberg prohlásí, že v politice zůstává, protože ho štve Miloš Zeman, neznamená to, že se proti prezidentovým manýrám nějak angažuje. To je pak na Kalouskovi a ten to, na rozdíl od šéfa, opravdu umí.

Zeman už Schwarzenberga nasvítil v prezidentské kampani. Zatímco budoucí hlava státu se činila v pózách, které byly občas odporné, ale vyvolávaly nadšený ryk stoupenců a nakonec dostaly Zemana na Hrad, jeho rival si nechal přidělat virtuální číro. Říkal věci, s nimiž se dalo souhlasit, ale zpravidla jen proto, že nakonec zůstal jedinou alternativou k Zemanovi. Navíc byl výsledek zápasu, v němž stáli proti sobě muž zastupující potomky masarykovských služek a kočích a jiný, jemuž se neřeklo jinak než kníže, v této společnosti předem spočítán.

Schwarzenberg v kampani používal i odlesk jiného muže, vedle něhož kdysi stál, Václava Havla. Příliš mu to nepomohlo. Když průměrně informovaný pozorovatel začne počítat, v čem se kdy projevil konkrétní politik Karel Schwarzenberg, vychází z toho řada věcí mimo Českou republiku. Například podpora Pussy Riot nebo Majdanu. Nebo z dávnějších dob podpora československého disentu. Z působení v čele Černínu rozsvítí se aspoň v mé hlavě flashback, jak říká, že Kosovo musíme uznat, protože velcí mezinárodní hráči to udělali (Zeman to právě teď odmítl), a jak líbá ruku Hillary Clintonové. Ano, ještě sprostá slova v rozhovorech.

Když píšete o nějaké osobnosti, podřídí se tempo i výrazové prostředky jejím zvláštnostem. Na konci tohoto textu mám co dělat, abych nepodlehl rytmu, který se mi takto vnutil. Je uspávající.