Naopak Němci jsou podle též čerstvého průzkumu z dílny agentury Forsa k cizincům výrazně vstřícnější než před 15 lety. Okolo 16 procent východních Němců a jen 10 procent západních Němců je přesvědčeno, že v zemi je příliš mnoho cizinců. Před patnácti lety takový postoj zastávalo 30 procent východních Němců a 20 procent západních Němců.

Tato čísla jsou pozoruhodná hned v několika směrech. Začněme srovnáním Němců a Čechů.

Jak vysvětlit, že v zemi, jako je Německo, která přijímá statisíce uprchlíků i obyčejných imigrantů, je nevraživost k cizincům podstatně menší než v naší zemi, kde je podíl cizinců na celkové populaci mnohem nižší a která se zuby nehty brání většímu přijímání uprchlíků, zejména z kulturně odlišných zemí?

Co je zdrojem českého strachu z cizinců? Bezpečnostní rizika, jako jsou teroristické útoky, která na vlastní kůži nijak nezakoušíme, jen se na ně díváme v televizi? Nebo neobeznámenost většiny Čechů s cizinci, což produkuje jakési podivně „teoretické“ předsudky?

Anebo spíše problémy s vlastní identitou? Němci coby silný národ evidentně problémy s vlastní identitou nemají, takže se na rozdíl od mnoha Čechů nebojí „těch cizích“.

Částečné vysvětlení našeho problému s cizinci také nabízí rozdíly mezi východním a západním Německem. Zdá se, že se éra komunismu, se svojí uzavřeností před vnějším světem, fatálně podepsala na mentalitě lidí, kteří jí prošli.

Nemůžeme samozřejmě vyloučit ani ekonomické faktory. Větší odpor východních Němců k cizincům než Němců západních se dá částečně vysvětlit i tím, že je východní část Německa ještě stále ekonomicky slabší než část západní, a lidé se tam tudíž více bojí o práci. To samé by se snad do jisté míry dalo říct při srovnání situace v Německu a u nás, jenže ekonomické obavy se přece jen zdají být menším zdrojem české xenofobie než různé předsudky.

Zvažme několik dalších statistik. Do Česka loni přijelo 25,7 miliónu zahraničních návštěvníků. Nejenže u nás tito cizinci utratí desítky miliard korun, ale kvůli obživě na nich závisí desetitisíce lidí pracujících v turistickém průmyslu. Pravda, tito cizinci u nás déle nepobývají, ani nechtějí naše občanství, ale i tak jsou to „cizinci“. Možná by jim měl český stát místo reklamy lákající je na krásy naší vlasti říct pravdu: většina Čechů vás nemá ráda, bojí se vás, utrácejte svoje peníze jinde.

Podle jiné nedávno zveřejněné statistiky pracuje nyní v zemích EU více než 100 tisíc Čechů. Přináší to ekonomické výhody jim, jejich hostitelským zemím i našemu státu. Bereme to jako samozřejmost spojenou s členstvím v EU. Když se ale u nás usazují cizinci, kteří by pro změnu chtěli pracovat u nás, většině Čechů se to nelíbí.

Když už je řeč o nedostatku reciprocity, lze také zmínit českou ochotu přijímat z EU stovky miliard korun, za které se staví spousta nových věcí nebo opravují památky (a mohlo by se  stavět i opravovat víc, kdyby naši místní podvodníci část těchto peněz nerozkradli nebo kdybychom všechny nabízené peníze dokázali vyčerpat). Na tuto evropskou solidaritu odpovídáme tak, že když Itálie a další země jižního křídla EU, které jsou zaplaveny uprchlíky z Afriky, prosí o pomoc s jejich distribucí do jiných zemí EU, Češi dávají od uprchlíků ruce pryč.  

Když vezmeme do úvahy tyto chytrácké postoje, jakož i různá více či méně xenofobní prohlášení některých politiků, včetně prezidenta země, není možná divu, že podpora pro cizince u nás klesá.

Sami se tak ale stáváme cizinci v Evropě. Národ, který bez vděku bere od jiných  a ještě svým dárcům často jen okopává kotníky, přičemž se barikáduje  za národními hranicemi proti všemu cizímu, příliš evropsky nepůsobí. A nepůsobí ani jako národ, který má dobré ekonomické vyhlídky v globalizované ekonomice, která je na planetárním pohybu „cizinců“ všemi směry založena.