Očima Saši Mitrofanova: Na koho navazuje Zaorálek

Předčasně uniklý pracovní návrh zahraniční politiky České republiky obsahoval zmínku o tom, že by měla mimo jiné navazovat na odkaz některých osmašedesátníků. Ministr Lubomír Zaorálek v těchto dnech píše články, v nichž vysvětluje, co je v oficiálním návrhu této koncepce. Jména osmašedesátníků tam nejsou, nicméně je ve svých textech zmiňuje. Opakovaně dva: Jaroslava Šabatu a Jiřího Dienstbiera.

Když jsem tato dvě jména, za nimiž si vybavím konkrétní lidi, četl od Zaorálka už podruhé, napadlo mě, jak by asi reagovali na dnešní spletitou zahraničně-politickou situaci. Proč jsem tuto myšlenku hned nezaplašil a dokonce se o ni dělím? Protože to byly osobnosti a političtí profesionálové. Když si představujeme, co by asi byli udělali oni, dostáváme do ruky nástroj ke zkoumání výkonů současné reprezentace.

Zaorálek se hlásí k oběma pánům také proto, že značně ovlivnili jeho vlastní vnímání politiky a to nejen ve sféře mezinárodních vztahů. Dienstbier byl jeden čas nejen jeho protějškem v soukromých diskusích, ale i stranickým předsedou. I když slovo stranickým se zde dá použít s nadsázkou. Ani Občanské hnutí, ani Svobodní demokraté, což byl název po přejmenování, se za partaj v tradičním slova smyslu nepokládali. Také v souladu s tímto chápáním politiky nakonec dopadli. Zmizeli ze scény a nejschopnější členové skončili jinde, Zaorálek v ČSSD. Sám Dienstbier byl nakonec senátorem za tuto stranu, byť do ní nevstoupil.

Příběh Svobodných demokratů, dříve OH, je klíčem k osobním příběhům lidí jako Zaorálek a Dienstbier starší (ale i mladší). Jsou to politici omezení faktem, že v této společnosti není a nikdy nebude významná strana, která by odpovídala jejich smýšlení. Tedy strana levicově liberální. Musí vzít zavděk tím, co se tváří, že je nejblíže. Tedy sociální demokracií, v níž nakonec vytvořili tu trpěnou, tu zatracovanou, ale zpravidla nepřehlédnutelnou, protože nadanou menšinu.

Tyto ozvěny nacházíme v ministru Zaorálkovi, který se od prvních dnů Majdanu postavil na stranu Ukrajiny, která se chce odpoutat od sovětského dědictví, k němuž se nyní hlásí Rusko, a stát se v budoucnu součástí Evropy. Druhá Janusova tvář muže v čele Černínu navazuje na jiný odkaz.

Jaroslav Šabata byl nepřekonatelný stratég a taktik politických bitev v rozsahu od frakčního po mezinárodní. Zároveň si uchoval pevnou levicovost. Když z různých tribun slyšíme Zaorálka, který jako by Zaorálkem ani nebyl, soudě podle jeho předchozích výroků, ozývají se tak přednášky z této školy.

Stále je však důstojnější navazovat na odkaz skutečných osobností než se prostě odevzdat do hbitých rukou mediálních mágů.