Článek
Těžká technika je pravděpodobně většinou stažena dále od čáry dotyku, takže klesá pravděpodobnost ničivého odstřelování civilních objektů. Místy už pravděpodobně stejně není ani co ničit.
Obecně lze konstatovat, že Ukrajina vojensky neuspěla v boji se separatisty podporovanými Ruskem. Hádky na téma, zda se zúčastnily na oficiální rozkaz z Moskvy ruské vojenské jednotky či nikoli budou pravděpodobně plnit média ještě dlouhou dobou. Možná se o vyřešení problému jednou postarají historici.
Hlavními úkoly ukrajinského vedení jsou ekonomická a politická stabilizace. Už fakt, že část separatistů netrvá na odtržení od Ukrajiny, je pozitivní. Přispěla k tomu pravděpodobně i nechuť či obava ruského vedení z anektování separatistické oblasti. Ale právě přímá jednání mezi separatisty a vládou budou nejsložitější, protože chybí dostatek důvěry. Jenže ta se nezískává rychle a snadno. Lze očekávat dlouhodobější proces.
Separatisté si především budou muset vyřešit mezi sebou, co vlastně chtějí. Zůstat součástí Ukrajiny s určitou formou nezávislosti? Zůstat jako problematický samostatný subjekt závislý na podpoře z Ruska? Pokusit se přesvědčit ruské vedení k anexi? Jak chtějí do budoucna existovat z ekonomického hlediska? Kdo jak a za co opraví zničené domy a infrastrukturu? Co s běženci?
Stejně složitá je situace ukrajinského vedení. Prezident Porošenko by evidentně rád pokročil s jednáními vpřed. Jako podnikatel a obchodník má dostatek praktických zkušeností a realistický odhad z hlediska ekonomiky. Prezidenta a jemu blízké politiky bychom mohli označit za politické realisty, i když to tak možná na první pohled nevypadá. Problém je v tom, že jakýkoli kompromis se separatisty, který by nakonec pomohl všem stranám, je napadán ultranacionalisty v Kyjevě jako zrada.
Rovněž ukrajinská politická reprezentace se proto bude muset dohodnout na politice pro blízkou i vzdálenější budoucnost. Vzhledem k propadu měny o více než 50%, závislosti ekonomiky na exportu do Ruska (zhruba 50% objemu) a značnému zadlužení se stává ekonomika větším problémem, než separatisté. Kolem tří milionů Ukrajinců pracuje v Rusku, další miliony v EU. Jsou to většinou věkově a odborně nejperspektivnější občané.
Nepřehlédnutelný počet obyvatel začíná pociťovat finanční problémy. Stát by se mohl stát nejen ekonomicky, ale i politicky a bezpečnostně ještě více nestabilním.
V uvedené situaci vyvstává problém i se zahraničními investicemi. Do nestabilní země se málokdo odváží přesunout svoje finance, stejně jako vznikají problémy s garancemi. Přitom Ukrajina je z obecného hlediska perspektivní. Jsou tam možnosti kvalitní zemědělské produkce, stejně jako schopné síly pro průmysl. Rovněž turistický průmysl by mohl prosperovat.
Základem pro východisko ze současné situace je evidentně ukončení bojů a odchod různých zahraničních dobrovolníků, žoldáků a dalších, kteří mají zájem na pokračování války a jejich výzbroje. K tomu by mohlo dopomoci stále odkládané vytvoření demilitarizovaného pásma o šířce 20 km, které by oddělilo území Ukrajiny od separatistického a bylo by kontrolováno mezinárodními jednotkami a technickými systémy.
Například Izraelci používají v pohraničních prostorech už několik let úspěšně roboty. Je to sice zvláštní oddělovat ukrajinské území od ukrajinského území, ale minimálně dočasně účelné. Každopádně by se lehce zjistilo, kdo porušuje příměří.
Podobná je situace z hlediska vojenských dodávek ze strany států NATO na Ukrajinu. Jedná se o suverénní stát, který má právo vyzbrojovat svoji armádu podle potřeby. Vzhledem k rozklížené armádě a nejistotě z možnosti pokusu o ozbrojené převzetí moci ultranacionalisty by však takové dodávky nemusely v blízké budoucnosti přinést pozitivní výsledek.
O tom, že část výzbroje a vybavení ukrajinské armády byla rozkradena a prodána, možná i separatistům nelze pochybovat. Nelze vyloučit, že moderní technika ze zahraničí by mohla dopadnout stejně, možná by ji získala i ruská technologická rozvědka.
Proto se jako hlavní úkol jeví potřeba zastavení bojů a politická stabilizace na Ukrajině, kde by o zbraních rozhodoval prezident a stabilní a spolehlivá armáda. Jinak bychom se mohli dočkat situace, kdy by se v zemi vytvořila dvě mocenská ozbrojená centra a k tomu separatistické území, což by připomínalo spíše Libyi nebo Sýrii, případně Írán, kde strategické zbraně ovládají islamistické milice, nikoli armáda.
Martin Koller
Diplomat a podplukovník v záloze. Vystudoval Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině a také Filosofickou fakultu University Karlovy. V armádě působil jako výzbrojní náčelník a také technický analytik.
V roce 1993 odešel do civilu a pracoval jako obchodní rada a charge d’affair na misi v Kuvajtu a Iráku. Později působil jako analytik na ministerstvu obrany.
Je autorem několika publikací s armádní tematikou, podílel se na založení prezentační akce české armády Bahna.
Z uvedeného vyplývá, že klíč k řešení krize a lepší budoucnosti mají v rukou především Ukrajinci.