Když přes dvacet let sledujete vyjádření politiků, oči nebo uši už jen vyhmátnou podstatné, mozek to uloží či použije. Je to rutina. V našich končinách se ostatně skoro nevyskytují rostliny, které by rozzářily zdejší floru. Je to tak trochu tundra, kde má takřka všechno menší velikost.

Až dnes mi doslova – a takový případ si už dlouho nepamatuji – vyrazil dech slovenský prezident Andrej Kiska. Promluvil v Bardejově k výročí konce druhé světové války v Evropě. Potvrdil, co se od něj vzhledem k jeho neměnným postojům očekávalo. Do Moskvy za Vladimirem Putinem 9. května nepojede.

Předpokládám, že ctěným čtenářům nebudou vadit citace ve slovenštině. Kiska řekl: „Rozhodol som sa, že výročie konca 2. svetovej vojny si pripomeniem doma na Slovensku, a nepôjdem do Moskvy. Vzhľadom na udalosti na Ukrajine a na Kryme sa nechcem zúčastniť oslavy sily armády na vojenskej prehliadke...“

Kdyby se ale omezil pouze na toto prohlášení, nijak by nepřekročil rámec rutinní politiky. Kiska však pokračoval a právě toto byla slova, o kterých stále přemýšlím: „...ale chcem si pripomenúť tých, ktorí si to od nás zaslúžia najviac – vojakov padlých v 2. svetovej vojne.

Plánujem v tento deň zapáliť sviečku na čo najviac cintorínoch od východu na Dukle až na západ na Slavíne – na hroboch, kde sú pochovaní vojaci sovietskej červenej armády – Rusi, Ukrajinci a vojaci iných národov, ale aj vojaci československej armády, Rumuni, Francúzi a mnohí ďalší.“

Slovenský prezident se obrátil na občany země, která si ho dosadila přímou volbou do čela státu: „Už dnes chcem vyzvať ľudí u nás, zvlášť mladých ľudí, aby sme v tento deň 8. mája urobili spoločne, celé Slovensko, takéto ľudské gesto spomienky a úcty. Mám takú predstavu, že v tento deň zapálime na Slovensku sviečku doslova na každom jednom hrobe padlého vojaka a partizána.

Aby ani jediný hrob vojaka nebol opustený, nech na každom hrobe každého vojaka horí sviečka, nech si pri každom jednom hrobe spomenieme, že padlí vojaci mali svojich rodičov, manželov, manželky, deti, ktorí ich čakali, ale ku ktorým sa už nevrátili.“

Nebývá zvykem v komentáři citovat politika tak obsáhle. Dnešní výjimka by měla jen potvrdit pravidlo. Ale výjimka to v každém případě je. Mám-li pokračovat v přirovnáních, přímo vedle naší tundry, ve stejných klimatických podmínkách, najednou vyrazil k nebi krásný hrdý strom. Kde se vzal, nevíme. Zato víme, že s námi – a zrovna ve věci, o které Kiska promluvil – zůstávají ty naše jakobonsaje.