Očima Saši Mitrofanova: Oranžová šeď a nuda? Jak pro koho

Na sjezdu ČSSD varoval Jiří Dienstbier, že strana neoslovuje vzdělané velkoměstské obyvatelstvo a mladé. Kandidoval na prvního místopředsedu sociální demokracie, dostal nejméně hlasů. Téma, které pozvedl a varoval ČSSD, že když ho bude přehlížet, může za několik let zůstat u snědeného krámu, nikdo v podstatě nerozebíral.

Nebyl k tomu totiž důvod.

Nesporný fakt, že strana není přitažlivá, ne-li rovnou odpudivá, pro drtivou většinu mladých vzdělaných lidí, by mohl znepokojit jen delegáty jiného sjezdu jiné partaje, který by se navíc konal v jiné době a za jiné vnitropolitické a mezinárodní situace.

Košile je vždy bližší než kabát. Česká sociální demokracie na všech úrovních vnímá, že její oranžová košile je celá od koblih. Kdyby to nechali, jak to je, mohli by se členové a funkcionáři i s celým Lidovým domem za pár let stát hnojivem na širých řepkových lánech. Přirozeně si to nepřejí.

V hledání cesty, jak z toho ven, spoléhají lidé tíhnoucí k sociální demokracii logicky na někoho, kdo to ví líp a pak jim řekne, co se má dělat. Je to charakteristický povahový rys voličů této strany a nevidím na tom nic zavrženíhodného. Jde o součást lidské povahy, která nemusí vždy být a většinou ani nebývá nezávislá, podnikavá a prolamující rámce či tradice. Natož ve straně, kde jsou mladí, dobře vzdělaní a podnikaví v naprosté menšině.

Rekem, který očistí košili ČSSD od cákanců anopovidel, má být Bohuslav Sobotka. Právě proto získal na sjezdu tak silnou podporu delegátů. Sobotka zas nenechal nikoho na pochybách, jak to hodlá provést. Nebo spíše jak to chce zkusit. Předvedl to na pár způsobů.

Základem byla staromódní velká tabule, na níž byly napsány předvolební sliby ČSSD. Během svého projevu oznamoval u jednoho po druhém, že už je vláda splnila, a vždy k nim přidal oranžovou fajfku. Byly to sliby konvenující klasickým voličům sociální demokracie. Právě oni totiž vytvořili značnou část příznivců ANO, kteří pomohli Babišovi do nejvyšších státních struktur s následným bobtnáním.

Vedle těchto hmatatelných vábniček rozpustil Sobotka záměrně v celé atmosféře sjezdu pověstné „chceme klid na práci“. Povedlo se. Zatímco praktickým vkladem do teorie politiky z dílny čerstvých posil ANO je míra použití ministerského trezoru coby schránky pro kompro na koaliční partnery, anebo dichotomie „jeden debil – mnoho debilů“, od sjezdového mikrofonu se solidně uvažovalo, jak vyjít vstříc voličům a zlepšit jejich sociální situaci.

Jistěže to byla pro kohokoli dalšího šeď a nuda. Ale nikoho dalšího ČSSD v tu chvíli na mušce neměla.