Článek
Litovat pádu autokratického plukovníka není proč. Brutální tyran otevřeně podporoval teroristy. Tripolis měl prsty v atentátu na jumbo jet společnosti Pan-Am, který se zřítil na skotské Lockerbie. Kaddáfí také vyvíjel jaderné i chemické zbraně. Zřekl se jich až ve chvíli, kdy se začal obávat americké invaze podobné té, jakou zažil Irák a při níž byl svržen Saddám Husajn.
Přestože Západ poté začal s Kaddáfím otevřeně spolupracovat (lákala ho zejména naleziště ropy), tak se nikdo na jeho stranu nepostavil, když Libyjci během arabského jara povstali. Rada bezpečnosti schválila 17. března 2011 rezoluci umožňující nálety, které začaly o dva dny později. Vzdušné útoky změnily poměr sil, Kaddáfí byl poražen a povstalci ho 20. října umordovali. I když to byl barbarský čin, nikdo nebyl stíhán. Ulevilo se i některým evropským politikům, kteří se s bohatým plukovníkem zapletli.
Svět si však ani po jeho smrti neoddychl. Vysněná demokracie v Libyi nenastala. Jednotlivé kmeny se obrátily proti sobě a země se začala štěpit, před čímž už během války varovali někteří analytici. Ze dvou variant nastala ta horší, Libye se nerozpadla na dva státy, ale změnila se v další Somálsko - v zemi bez ústřední vlády, kde každou oblast ovládá jiná skupina. Další rejdiště a semeniště teroristů, kteří se dostali k výzbroji ze skladů libyjské armády včetně nebezpečných ručních protiletadlových raket a možná i zbytku nezlikvidovaných chemických zbraní.
Západ se v Libyi dopustil své tradiční chyby - sice věděl koho sesadit a proč, ale nevěděl, co dělat po svržení Kaddáfího. Po iráckých zkušenostech si ale měl být vědom, že po odstranění autokrata, který držel zemi tvrdou rukou, nastává chaos. A měl si i ověřit, jaké skupiny tam působí a jaké mají cíle.
Opět ale uvízl v ideologické pasti. Odstranění diktátora je ospravedlnitelné, ale kdyby se podpořila jedna skupina na úkor druhé, bylo by to nemístné vměšování. V kmenové Libyi však lze těžko počítat s uplatněním pravidel standardní demokracie.
Čtyři roky po zásahu má Libye dvě vlády, prozápadní vzešlá z voleb ovšem sídlí v Tobrúku, protože předchozí islamistická svou porážku odmítla uznat a neodstoupila. Zasedá v Tripolisu, který kontroluje svazek milicí Libyjský úsvit, podporovaný Katarem a Tureckem. Řadu oblastí však nemá pod kontrolou ani jedna strana, v lepším případě ji ovládají kmeny, v horším radikální skupiny hlásící se k Islámskému státu, které drží oblast západně od Benghází k Syrtě. Hlavním střediskem je Derna.
Rozklad Libye však destabilizoval celou oblast. Bouřit se začali Tuarégové, kteří na začátku roku 2012 vyhlásili svůj stát Azavad. Pouštní oblasti na jihu Libye a severu Mali však nakonec ovládly islamistické milice, které postupovaly na Bamako, takže musela v Mali v roce 2013 intervenovat Francie. Nyní tam Malijce cvičí v rámci výcvikové mise EU i čeští vojáci.
Utěšovat se můžeme jen tím, že bez zásahu by zřejmě nastal syrský scénář vleklé občanské války proti autokratovi a své štěstí by tam také zkoušeli bojovníci džihádu.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.