Článek
Lidovci vydali prohlášení k Ukrajině. ČSSD to nedávno udělala také, ale jen stručně odmítla dodávky zbraní do místa konfliktu a podpořila diplomatické řešení. Andrej Babiš se v ojedinělém prohlášení postavil na stranu Kyjeva. Ale lidovci se k tomuto tématu vracejí nejčastěji.
KDU-ČSL rovněž nevidí řešení v dodávkách zbraní, jenže jde dál: „Současně EU a NATO musejí být připraveny i na situaci, kdy by se válečný konflikt vinou Ruska vyhrotil, a v tom případě všemi prostředky včetně vojenských pomoci Ukrajině.“
Z mezinárodní situace vyvozují lidovci domácí úkol: „Poučením z ukrajinské krize je pro KDU-ČSL myslet na vlastní obranu. Musíme posilovat vlastní obranyschopnost, v souladu s našimi závazky v NATO zvyšovat výdaje na obranu, které jsou nyní na samé hranici bojeschopnosti, a zlepšovat alianční spolupráci.“
Proč ze tří politických subjektů, které tvoří současnou vládu, jsou zrovna lidovci nejvíc znepokojeni vývojem na východ od nás? Možná napomůže pohled na voliče, které vládní subjekty oslovují.
U ANO ovšem nezáleží na voličích, nýbrž na nadpřirozené bytosti (slovy místopředsedkyně Radky Kleslové) v čele. Momentálně je na jedné lodi s šéfem ALDE v Evropském parlamentu Guy Verhofstadtem, protože jde o okno do Evropy. Okna se ale otevírají a zavírají, zvláště v průvanu, dost nečekaně. A Babiš měnívá stanoviska.
Sociální demokracie je Janus se dvěma opačnými tvářemi. Jedna hledí na západ, druhá ani ne tak na východ jako do reálsocialistické minulosti, doby, kdy lépe už bylo. Východ, tedy až ten za Ukrajinou, je pro podporovatele tohoto životního pocitu a světonázoru ztělesněním jiného řešení, které je jako jediné schopno zničit dnešní řád, v němž bloudí a strádají. Že je ve skutečnosti Putinovo Rusko vzorně asociálním státem, v němž vládne hrubá moc vtělená do peněz, je těmto lidem zbytečné říkat či dokazovat fakty. Jsou fanaticky věřící a víra je oslepuje.
Malinkatá západní tvářička ČSSD se tak musí čas od času stáhnout do příslušné grimasy, aby jí bylo dovoleno dál řídit stranu a vládu. Od této partaje nelze očekávat žádnou skutečnou reflexi mezinárodního vývoje, natož domácí úkoly z ní vyvozené.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Lidovec je v podstatě sedlák. Nikoli zemědělec od Jana Veleby, ale potomek těch, koho někdejší velebové označovali za kulaky, měli úkol je zničit jako třídu a dosáhli v této činnosti značných úspěchů. Proto jsou dnes lidovci slyšet nejvíce. Jako kanárci v dole dříve než ostatní cítí, že plynu z východu, který je udusí jako první, už je v našem prostoru hodně a jeho koncentrace stoupá.