Osobně jsem přesvědčen, že armáda je jedním ze základních prvků, které patří ke státu a jsou jeho oporou z více hledisek. Pokud ano, armáda by měla být bojeschopná. Nelze se ohánět tím, že naše armáda již desítky let nebránila naši zemi. Je to stejné jako s hlídacím psem. Můžete ho léta krmit a třeba jen jednou vám zachrání život. Anebo taky ne. Stojí to za to? Tato otázka evidentně rozděluje naši společnost.

Cvičení jsou evidentní nutností, protože armáda povalující se v kasárnách připomíná spíše vykrmeného pokojového mopslíka než nebezpečného vlčáka. Ani nasazení v misích není plně dostačující z hlediska obrany státu. Může se hodit z hlediska boje proti teroristickým útokům, ale nikoli k obraně státu před útokem zvenčí a dalším specifickým úkolům.

Je v zásadě lhostejné, zda a kým jsme či nejsme aktuálně ohroženi. Armáda by měla být připravena vždy. Až vypukne problém, bude na připravování pozdě. Stejné je to s otázkou kvalitní výzbroje. Nejsem přítelem chaotických nákupů výzbroje, ale na druhé straně například situace v protiletadlové obraně je doslova ostudná. Podle dosažitelných informací je horší než v sedmdesátých letech minulého století. Přitom můžeme počítat spíše s útokem ze vzduchu než s nějakými tankovými divizemi hypotetického protivníka.

Totéž platí i pro mezinárodní cvičení v rámci NATO. Je téměř komické, že cvičení se z programu Aliance v posledních letech téměř vytratila. A pokud se konala, jejich rozsah z hlediska počtu nasazených vojáků a techniky byl, jemně řečeno, omezený. Mnohdy se jednalo o válku na počítačích, která připomínala, s určitou mírou nadsázky, spíše hraní adolescentů s konzolemi. Jenže realita se nekoná na displejích.

Nelze vyloučit, že v případě reálné války by se displeje nekonaly z důvodu úspěšného rušení. Ke slovu by přišly papírové mapy a tužky. Koneckonců některé zpravodajské služby již zavedly nazpět do výzbroje mechanické psací stroje. Asi vědí proč.

Nelze než srovnávat cvičení vojenských sil v Pacifiku, kterých se každoročně účastní mnohonásobně víc vojáků než cvičení v rámci jedné aliance v Evropě.

V posledních letech svojí práce na ministerstvu obrany jsem opakovaně poukazoval na to, že vojáci armád NATO se vzájemně vlastně neznají. Snažil jsem se prosadit jednoduchý program na toto téma a zesílenou prezentaci NATO na veřejnosti pomocí České televize. Na pracovišti ovládaném politruky, z nichž někteří vystudovali „novinářskou“ školu v SSSR (řízenou Hlavní politickou správou sovětské armády), jsem samozřejmě nemohl mít úspěch. A neřekl bych, že se situace zlepšila.

Plno různé prezentace by logicky nahradila právě společná cvičení vojáků armád NATO. Osobně jsem přesvědčen, že by se mohly zapojit i další armády mimo Alianci. Kupříkladu, kdo má lepší zkušenosti v boji s terorismem než izraelská armáda? Švédové a Finové zase ovládají činnost v zimních podmínkách.

Vzájemné poznání slouží nejen k překonávání předsudků a zkreslených názorů, ale vytváří neformální vazby. Rovněž se hodí potrénování v cizích jazycích. Zkoušky má kdekdo, ale praktické jazykové znalosti jsou nevalné. Zároveň se jedná o možnost vyzkoušení techniky a taktických postupů a jejich porovnání. Jaká může být koordinace činnosti několika armád, které se v praxi neznají s výjimkou nejvyšších pánů v Bruselu?

Pochybuji, že by cvičení na našem území vytvářelo nějaké efektivní zastrašování Ruska, ale z hlediska naší armády i společnosti by bylo efektivnější než všemožné řečnění kdekoho v oficiálních médiích, evidentně nevalného účinku.