KOMENTÁŘ: Moderní zbraně nejsou samostříl - Antonín Rašek

Podobný střet se odehrává i ve Spojených státech mezi Obamovou administrativou a krajním republikánským křídlem představovaným Johnem McCainem.

V Evropě jsou postoje poněkud střízlivější. I když ani u nás nelze přehlédnout některé názory, v nichž se odrážejí zkušenosti těch, kdo měli příležitost si zastřílet z čs. samopalu vzor 58 nebo pistole vzor 52 ráže 7,62 mm. Tím spíš je třeba posoudit problém co nejvěcněji – s ohledem na technické, ekonomické, organizační a další reálie.

Zůstaňme ale jenom u zbraní. První věc, kterou je nutné uvést, je ta, že Západ již Ukrajině zbraně dodává. Na dodávkách se ostatně podílela, jak to proběhlo českými médii, i konkrétní česká firma.

Ukrajinská armáda například již oficiálně obdržela desítky repasovaných britských obrněných vozidel Saxon. Britové o nich sice tvrdí, že jsou primárně určena k přepravě lidí, ale v podstatě jde o klasické lehké obrněné transportéry vyzbrojené střeleckými věžemi s kulomety, minomety apod. Ukrajinský průmysl je schopen původní nástavby nahradit nebo doplnit ukrajinskými zbraněmi, pro které má ukrajinská armáda dostatečné zásoby munice. Na Ukrajinu bylo pravděpodobně přes zprostředkovatele dodáno také 55 vozidel COMMANDO různého provedení americké výroby. Původně byly určeny pro afghánskou armádu, ta je nakonec odmítla.

Zásadní problém spočívá v tom, že dodávky západních zbraní a zbraňových systémů v reálném čase nic podstatného neřeší. Přechod na západní standardy ovládání a údržby zbraní, překlady anglicky psaných manuálů, výcvik posádek, příprava velitelů k jejich optimálnímu taktickému a operačnímu využití s maximalizací ničivých schopností a minimalizací ztrát – to není záležitostí týdnů ani měsíců. Ještě náročnější je vybudování systému logistického zabezpečení bojových operací, tj. zajištění nepřetržitých dodávek a distribuce munice, zvládnutí oprav a přísunu náhradních dílů, náhrada poškozených a zničených kusů atd.

Předpokladem zvládnutí moderních zbraní je stabilita vojenských jednotek. To je zatím pro ukrajinskou armádu těžko dosažitelné. Povolávací rozkaz nejen neuposlechla víc než polovina záložních vojáků, ale 17 tisíc vojáků stíhá vojenský prokurátor za dezerci. Logicky lze předpokládat i problémy s mobilizací dalších vojáků v záloze.

Nelze ani vyloučit, a je možno to doložit řadou zkušeností, že by moderní západní zbraně obratem neputovaly např. do některé africké země.

V současnosti by proto při nasazení západních zbraňových systémů museli být nějakou formou využíváni spojenečtí vojáci, což by z hlediska mezinárodního práva bylo možno kvalifikovat jako přímé angažování NATO v konfliktu. Podobně se to vyčítá ruské straně.

Vývozu moderních zbraní na Ukrajinu brání i další faktor. Aby nebyla ohrožena bezpečnost členských zemí, existují smluvně stanovená omezení na vývoz obranných technologií vyšších generací mimo NATO. Proto by nebylo možné např. vyvézt na Ukrajinu systémy, jako je např. český pandur, protože jsou na něm namontovány zbraňové prvky a subsystémy 4. generace, jejichž vývoz není možný např. ani do Rakouska.

Ani nejmodernější zbraně nejsou s to zaručit vítězství bez efektivní informační podpory. Proto by se západní pomoc ukrajinské armádě měla zaměřit spíše na její schopnost získávat a zpracovávat bezprostřední informace o situaci na bojišti, rychle na ni reagovat a efektivně využívat k jejímu zvládání ty síly a prostředky, jež má k dispozici a umí s nimi zacházet.

V souvislosti s Ukrajinou je také nutné uvést, že možnosti např. NATO reagovat na krizovou situaci jsou v případě nečlenského státu výrazně omezené. To má svou logiku. Výhody bezpečnostních garancí a kolektivní obrany jsou vázány podpisem Severoatlantické smlouvy, tedy členstvím v NATO. To je základní smysl a účel NATO. Pro státy zúčastněné v programu Partnerství pro mír (PfP), kterými je nejen Ukrajina, ale i Rusko, je k dispozici řada nástrojů, ale v žádném případě možnost použití sil a prostředků NATO k jejich obraně.